Bechyňská plovárna

Buď požehnána Lužnice, řeko mého mládí.

Nevím, kolikrát jsem pospíchal cestou k Lužnici. Od května do října jsem denně sestupoval lázeňskými pěšinkami, které vyúsťovaly na břehu řeky před obloukem mostu, tyčícím se k nebi. Obdivoval jsem jeho stavbu, jeho mohutnost a krásu a děkoval jsem všem těm, kteří most vystavěli. Projektantům za citlivý vztah k přírodě, dělníkům za fortelnou práci a všem ostatním, kteří se na stavbě mostu podíleli. Pokračuji ve své cestě dál, procházím pod mohutným obloukem, zakláním hlavu, abych vnímal onu výšku, technickou dokonalost a krásu. Asi po 100 m se zastavuji a obracím se zpět k mostu. Hledím na jedinečné panorama, zarámované do masivního mostního oblouku.

Koryto řeky se rozevírá a vytváří prostor pro jednu z nejkrásnějších plováren na světě. Ano, byla zde plovárna, kterou každý obdivoval, kam se rád vracel. I v době největší nesvobody byla svobodnou půdou, byla místem, kde se zapomínalo na těžkosti života. Za 2. světové války jsme se tu scházeli a snili jsme o životě v míru. Nikdy jsme nezapochybovali, počítali jsme dny, které nás od svobody dělí. Na „sokolské plovárně“, tak jsme jí stále říkali přesto, že Sokol byla v té době zakázaná organizace, tam jsme plánovali svoji budoucnost.

Nastal květen 1945, válka skončila. Prožívali jsme nesmírnou euforii z vítězství a věřili jsme, že se před námi otvírá krásná budoucnost. Pan Krátký, majitel Lázní, věnoval obnovenému Sokolu kabiny lázeňské plovárny s tím, aby byly přeneseny na Sokolskou plovárnu. S nadšením jsme se vrhli do práce. Rozebrat, snést, přesunout na vzdálenost asi 800 m a opět složit asi 50 kabin nebyla práce snadná. Co oděrek, třísek, mozolů, podlitin a potu. Vše se podařilo a plovárna dostala novou podobu.Víte, já obdivuji tu dobu. Nikdo se neptal na stavovskou nebo stranickou příslušnost, každý pracoval jak uměl. Řemeslníci prováděli práce odborné a my ostatní jsme dělali, na co jsme stačili. Plovárnu nám každý záviděl. Ve vodě řeky, která byla v této době čistá, byť vždy mírně podkalená jílnatými částečkami, bylo slastí se vykoupat. A tak jsme tu v pohodě prožívali první poválečná léta v družné zábavě, hře a radosti. Později jsme se začali opět třídit a učit nenávidět. Plovárna si však i v této době zachovala svobodu. Nikdo nechtěl věřit, že tento stav potrvá dlouho.

Dovolte mi, abych vzpomenul několik postav. Prvním plovárenským byl Antonín Zelenka. Jako tesař vedl stavbu plovárny. Později byla na plovárně jeho žena, matka Zelenková, která prodávala občerstvení. Druhým plovárenským byl Majka Čech, takový typický bechyňský samorost. Staral se pečlivě o plovárnu, postavil si tam srub, kde přebýval a často zde vyhrával své skladby na harmonium. Vybudoval mola, skákadla, vory, schůdky do řeky a my jsme mu rádi pomáhali. Soudruzi radní se přítomnosti Majky báli. Báli se, že se na plovárně obohatil, ale větší strach měli z toho, že je zde skutečně svobodná půda. Tak převzal vedení plovárny po Majkovi Městský národní výbor. Ne na dlouho, záhy poznal, že plovárna není lukrativním podnikem, neb nevydělala ani na plat člověka, který byl správou plovárny pověřen. Práce, které se dříve prováděly svépomocí, nikdo nedělal. A tak byl hledán nový vedoucí plovárny a tím se nakonec stal Josef Matějka a plovárna měla opět zelenou ke svému provozu. V této době zde bylo rekonstruováno volejbalové hřiště, které ovšem sloužilo převážně nohejbalu. Odehrávaly se zde tvrdé mače. Vynikajícími hráči byli Tonda Lenc, Franta Květoň, Evžen Illín,  Josef Matějka se svými ratolestmi, Josef Bečka, Karel a Zdeněk Fárníkové, Míla Kolář, Kožíšek, bratří Benešové a k nim se připojovali i někteří lázeňští hosté.

Na plovárně měl každý své vyležené místo. Těžce nesl, bylo-li někým jiným obsazeno. Stálá plovárenská garda se nazývala lázeňskými nebo plovárenskými povaleči. Ne, nebylo to válení, byl to odpočinek po dobře vykonané práci. Zde bylo místo paní Eisenbergerové, tam rodiny Konývků, Lenců, Květoňů, Kolářů, Dousků, Kramařů, Fárníků, Mikšovských, Bečků, Poláků, Janků, Borovičků, Pitrů, Vozábalů, Pospíšilů, Schmauzů, Vorlíčků atd. Nejstarším koupajícím se byl pan Gärtner. Bylo mu už pomalu 80 let, ale na svou řeku nezapomněl. 

Bechyňskou plovárnu si zamilovali i někteří známí umělci  herečka Irena Kačírková, Jarda Štercl, Ilja Hurník, Petr Messieurer a další. Pravidelným hostem byl i pan Vilém Trmal z Vídně.

A tak ubíhaly roky polosvobody až se přiblížil rok 1968. Celý národ žil v naději pražského jara. Začaly prázdninové měsíce a opět jsme snili o novém životě. I onoho památného srpna jsme nechtěli věřit, že by tento rozlet rodící se svobody byl udušen. A opět se tak stalo.

S naší klesající nadějí se ztrácel i vztah k plovárně. Ona to nebyla jen naděje, ale i vzrůstající devastace vodního toku. Koryto řeky se stávalo odpadní stokou. Jen skutečně ti věrní řeku i nadále navštěvovali. Lidé se stávali pohodlnými a cesta na plovárnu, kam nebylo možné dojet autem, byla pro mnohé daleká. A tak pomalu a jistě plovárna pustla.

Ještě jednou kuriozitou se vyznačovala tato plovárna - nejmenší saunou v ČR. Ona to vlastně ani sauna nebyla. Dřevěná bouda s bubínkem, ve kterém se topilo dřevem. Když jsme po úmorném hodinovém topení dosáhli teploty 50-60°C, byli jsme šťastni. A pak honem do vysekaného otvoru v ledové ploše. Byla to spíše odvaha, nerozvážnost, ale pravidelně jsme 1-2 krát týdně tuto koupel opakovali. Ze břehu nás okukovali lidé, kteří si mysleli, že jsme blázni. Možná, že měli pravdu, ale nutno říci, že všichni, kteří jsme sem pravidelně chodili, jsme neonemocněli chřipkou ani rýmou.

Po roce 1989 jsme uvažovali o obnovení této krásné plovárny. Kabinky dávno zmizely, posloužily někomu za palivo. V horní části je postaven srub, jehož stavba nebyla nikdy nikým povolena a i přes demoliční příkazy zůstala zachována. Celá louka je zarostlá a zaplevelená. Kdysi zde provedené meliorační práce jsou nefunkční. Vykasáváme si rukávy a provádíme první asanační zásah  posekání plevelného porostu. Nikdo nás nenásleduje, zůstáváme sami. Kde je ona euforie ze svobody? Jeden podnikatel slibuje značnou finanční podporu na renovaci plovárny. Nikdo nemůže přistoupit na jím stanovené podmínky, skutečnost se nekoná. To již nejsou Krátcí ani Paarové. Je vůbec účelné plovárnu obnovit? Řeka je už opět čistá, ke koupání a rekreaci vhodná, ale kde jsou ti, kteří sem tak rádi chodili?

Hodně jich je už na pravdě Boží a ten zbytek je ve věku, kdy lidé často již nemají sílu ani odvahu začít znovu. A tak ona krásná plovárna na Lužnici zůstane jenom snem. Zbyly nám jen vzpomínky, které nás budou provázet až do konce našeho života. My budeme stále vnímat řeku Lužnici jako řeku svého mládí. Ve svých představách budeme stále vidět onu krásnou řeku, spanilou a klidnou, řeku čarovnou.

Má řeko, buď zdráva a předávej své poselství generacím budoucím!

Dr. Jiří Bumerle


1.2.2016 15:30:18 | přečteno 420x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa 7.30-11.00, 12.00-17.00

ostatní dny:
úterý, čtvrtek: 7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek: 7.00-11.00, 12.00-13.00

 
load