Bohumil Čámský

státní a odborný lékař
6.10.1876 Plzeň - 24.3.1955 Bechyně 

Narodil se v Plzni, kde jeho otec působil jako soudní úředník. Dr. Čámský byl z devíti dětí. Z rodiny si odnesl duch vlastenectví a sokolství. Jeho otec byl jedním z prvních Sokolů, stýkal se osobně s Tyršem jako člen jeho prvního cvičitelského sboru. Byl jedním ze zakladatelů plzeňského, později příbramského Sokola. Dr.Čámský studoval na gymnaziu v Rychnově n.Kněžnou, kde se již jako student zúčastňoval rušného společenského a kulturního života, byl členem spolku „Krakonoš“ a tajně i Sokola. Maturoval v r. 1895. Začínal vysokoškolská studia v oboru estetiky a architektury, ale brzy přechází na medicínu. Ovšem potřeba ctít estetické hodnoty ho doprovází po celý život. Mezi těmito studiemi učil v Jindřichově Hradci, kde se seznámil s první manželkou Ludmilou (1880 - 1929) a v době studií na medicíně se oženil (1904).

camskyJejich první dcera, Miluška, byla velmi těžce nemocná a zemřela v r.1916. Pan dr. Čámský se po celý život nemohl vyrovnat s touto ztrátou milované dcerky.

Vždy činný, v době fakultních studií působí jako předseda v akademickém spolku „Dobroslav“ v Hradci Králové, kam byl jeho otec služebně přeložen. Zvláště rád působí v dramatickém odboru, z něhož později vzešla známá Červená sedma. Promuje v roce 1904, prochází všemi fakultními klinikami, pak působí v hradecké a pardubické nemocnici, zakotvuje jako 1.sekundář v nemocnici v Benešově na gynekologii (v té době dostal dar od arcivévody Ferdinanda d ´Este: prsten s diamantem).

V říjnu r. 1908 nastupuje na místo obvodního lékaře v Bechyni. Nebyl by to on, aby vedle pečlivé medicínské práce se nezúčastnil veřejného a kulturního života. Vstupuje do výboru Sokola, od r. 1910 se stává jeho starostou. „Vedení převzal jsem za slabých finančních poměrů jednoty, tělocvičnou pouze prostora nynějšího jeviště, cvičební nářadí chudé, letním cvičištěm v případě potřeby skromná zahrada Jankova v Zářečí. Byly to těžké poměry! Postupně vybudovali jsme dnešní velkou tělocvičnu v sále, doplňovali jsme nářadí, zařídili jeviště s příslušenstvím, pořídili biograf, který jsem z počátku i sám vedl.Vlastním přičiněním a svými styky u rozhodujících činitelů po I.světové válce získal jsem za poměrně malý obnos celé dnešní letní cvičiště a celé koupaliště...“

Zakládá ženský odbor Sokola, pracuje jako župní, posléze okrskový zdravotník. Účastní se práce i ve filmovém odboru ČOS. Zakládá odbočku čsl.Červeného Kříže, organizuje samaritánské kurzy, spolupracuje v Okresní péči o mládež, zakládá Poradnu pro matky a děti, je činný ve spolku turistů, stará se o propagaci místních lázní, učí na keramické škole, píše do bechyňských novin atd.,atd.

Stává se členem a později předsedou místní organizace národně demokratické strany, kde ve výboru bojuje o výstavbu silnic, dlažby města, zavedení vodovodu, stavbu železobetonového mostu.

Samozřejmě i odborně je činný v lékařské župě táborské, v sekci železničních lékařů je členem zastupitelstva lékařské komory a od r. 1932 předsedou táborské lékařské župy. 10.července 1938 byl za svoji lékařskou stavovskou práci vyznamenán Ústřední lékařskou jednotou čestným diplomem - pro merito - a velkou čestnou medailí.

A za II.světové války? Již před okupací zahájil dobrovolnou akci dárců krve, vyšetřoval dárce i jejich krev, založil kartotéku těchto dobrovolných dárců. Nepodepsal povinný přísežný slib Hitlerovi, úřadoval jen česky a jako železniční lékař důsledně a na vlastní nebezpečí nepřipustil jediného železničáře ze svého rajonu k pracovnímu zařazení do Říše. Pomáhal i jiným nebezpečnými falešnými vysvědčeními před pracovním zařazením do Říše, i těm, kteří byli odmítnuti z důvodu, že se dotyčný nenechá za ně zavřít.

„Dne 8.května 1945 byl raněn p. učitel Kovařík v Libušině třídě, dr.Čámský byl brzy přítomen u raněného. Neohroženě, pod stálou palbou v bílém plášti šel uprostřed ulice zachránit bratra Kovaříka. Přijela sanitka, odvezla raněného i s doktorem Čámským, který ho doprovázel. Dík za statečnost. Doktor Čámský zachránil hodně lidí. Nebál se i operovat. Za každého počasí odjížděl k pacientům. Děkuji Vám, pane doktore za celou rodinu, hlavně za záchranu mé maminky. Říkal:“Kočka se z toho vždy vylíže. Vždyť si Kocourková!“ To jsou vzpomínky pí Líby Kubíkové.

A jak to v našich krajinách bývá? V říjnu r. 1948 se představenstvu Sokola musel hájit jako čestný občan a Sokol a byl předvolán i k soudu do Týna n.Vlt.

„Bratři a sestry! Snad Vás mohu ještě dnes tak nazvat. Nejbolestivější a pro mne nejtrapnější chvíle mého života mi nastává, kdy mám hájiti své sokolství a své národní přesvědčení před Vaším tribunálem. Je to bolestivý osud mého stáří, kdy tento měsíc dosáhl jsem 72 r. svého věku a právě 40tiletí svého působení co lékař v Bechyni i ve zdejším Sokole. Jsem jistě dnes věkem i členstvím v Sokole nejstarším a mohu s klidem a čistým svědomím co člověk i Sokol zpět pohlédnouti na celý můj uplynulý život. Chcete-li dnes svým ortelem škrtnouti mé jméno ze seznamu Sokolstva, tím nevyrvete z mé duše a mého srdce pravé Tyršovy a Fügnerovy národní sokolské idee, ty přešly z krve mého otce přímo do krve mé, procházejí srdcem a živí můj mozek, chvála Bohu dosud zdravý...“

Přes tyto své společenské a odborné aktivity je především spolehlivým, neúnavným, laskavým i přísným a lidumilným lékařem bechyňských a okolních rodin. Dříve rodinný lékař léčil téměř vše. Zlomeniny, koliky, trhal zuby, rodil děti a ohledával zemřelé. MUDr Čámský plnil vše, až když šlo o vážnou nemoc, která potřebovala vyšetření a péči v nemocnici, posílal tam své pacienty. Táborská nemocnice si ho vážila pro jeho přesnou diagnostiku. A občané pro jeho přístup k pacientům a to i v rovině finanční.. Své honoráře přizpůsoboval finanční a sociální situaci rodin, které důvěrně znal. Dle slov místních: „Platba podle kabátu, eventuelně gratis.“

Rodiny v Bechyni a okolí znal opravdu dobře. Pár historek lehčího tónu, pan doktor by se na nás určitě nezlobil, vždyť patří k doktorskému, mnohdy smutnému poslání:

Jednou přišel do domácnosti, kde byly na všech možných i nemožných místech dečky. Málem i na pacientovi. Jeho estetickému cítění se to příčilo, proto požádal paní domu, aby mu ukázala, kde mají toiletu.“Prosím, pane doktore, tady.“ „Víte, já ji nepotřebuji, ale chtěl jsem vědět, jestli tam máte také dečku!“

Matka z vážené bechyňské rodiny měla až přehnaný strach o mladší dceru. Dá se to pochopit po úmrtí prvorozeného syna. „Pane doktore, ta naše Zorenka pořád ještě nesedí.“ Dr.Čámský: „Milostivá paní, má prdel?“ Zkoprnělá matka zakoktala: „Co prosím,pane doktore?“ „Nu, ptám se Vás, jestli má Zorenka prdel.“ „Ale ano, má.“Dr.Čámský: „Tak až přijde čas, tak se na ni posadí!“

Při sokolské zábavě na Protivínce místní kapela hrála trefně sóla na každou prominentní osobu. Pan dr.Čámský se zrovna čerstvě po druhé oženil, muzika mu tedy zahrála písničku: „Počkej, ty budeš litovat...“Pan doktor to tentokrát nezvládl a uražený opustil sál.

Pan doktor byl známý svým vstřícným postojem k opačnému pohlaví. V krásných dobách 1.republiky a po válce se konaly letní merendy na lázeňské plovárně. Jedna z nich měla ráz „Afrika“. Pár mladých děvčat se oblékla nebo méně oblékla za africké domorodkyně a natřela se Nubianem nebo nějakým vixem na černo. Pan doktor si s nimi rád zatančil, ale netušil, že tehdejší make-up mu ulpí na jeho bílém letním obleku při těsném tanečním objetí. Po smrti své první manželky se oženil s Annou Čámskou, roz. Stockovou (1899 1994). Na ni všichni členové rodiny rádi vzpomínají jako na věrnou a obětavou osobnost. Panu doktorovi byla oporou v jeho osobním životě, lékařské praxi a báječnou šoférkou, která byla k dispozici ve dne v noci při výjezdech za pacienty. Čámských měli Pragu Picolu a pan doktor zřejmě neměl šoférské „buňky“, po týdnu instruktáže praštil rukavicemi a že nebude jezdit. Tak to ta „naše Ančí“ vše odšofírovala.

Vnuk pana doktora „Miloušek“, architekt Bohumil Růžička, nyní žijící ve Švýcarsku, v Lausanne, rád vzpomíná na dědečka a Ančí. Dědeček mu vyprávěl pohádky a příběhy ze života, např. jak se šavlí honil po domě a zahradě zloděje, o práci vojenského lékaře v lazaretě ve Feldbachu za I.světové války. Ale to už je jiný příběh.

Ze vzpomínek RNDr Jiřího Bumerleho:

Malý, prošedivělý, plnoštíhlý pán s jiskrným zrakem za silnými skly svého cvikru. Byl typem rodinného doktora, doktora malého města, kde všechny své pacienty dobře znal. Byl dobrým odborníkem, milým sdílným člověkem, váženým občanem, členem mnoha spolků, vlastencem.Lidmi byl ne z ironie, ale spíše z lásky nazýván Čamrdou. Ještě dnes ho vidím v sokolském kroji, jak v květnu 1945 se radoval ze znovu nabyté svobody. Já jsem sám pana doktora Čámského poznal již v jeho kmetské zralosti. Jak jinak než jako pacient.Udělal se mi na tváři vřed. Nehezký, bolestivý a jelikož byl v části hlavové i nebezpečný. Dlouho jsem otálel, ale bolesti se zvětšovaly a docházelo již k otravě projevující se zvýšenou teplotou. Nedalo se nic dělat, vypravil jsem se k našemu doktorovi. „Kde sis to udělal? Kam si strkal ten svůj čumáček?“ byla prvá slova, která po prohlédnutí tváře vyslovil. „Nevím“, byla má odpověď, „asi před týdnem.“

„Nedá se nic dělat, mládenečku, to musí ven!“ Šátral po ordinaci a hledal patřičné nástroje k další proceduře.

Sledoval jsem každý jeho pohyb a utěšoval se, že k nejhoršímu nedojde. A došlo. Pan doktor nalezl skalpel, vydesinfikoval ho v lihu a pomalu se blížil k mé tváři. Jeho ruka se silně chvěla a já viděl před očima kmitající skalpel. Hlava se samovolně odkláněla od proklatého nástroje... „Snad se nebudeš bát. Jak se chytnu, bude to již dobré“, povzbuzoval mě pan doktor. Ale zastavte hlavu, před kterou vidíte nůž.

„Tak hergot, už konečně drž. Zavři oči, když tě tak děsí. To jsi chlap?“, nabádá mě pan doktor.Ale už není kam hlavou unikat. Zavírám oči a s hrůzou očekávám věci následné. Najednou cítím prudké bodnutí a po něm úlevu.

A skutečně, jak se skalpel zabodl, třes ruky již nehrozil. Hnis se vyhrnul z rány a přetlak, který způsoboval bolest, pominul.

Pak už šlo vše ráz na ráz. Ránu vyčistil, zatamponoval a zalepil. Se slovy:“Tak vidíš, že to nebolelo“, se se mnou rozloučil. Ještě několikrát jsem byl na převazu a vždy jsem si s panem doktorem popovídal. On byl zvídavý. Ptal se na školu, kterou jsem studoval, na můj životní cíl, na děvčata Starý pán, šantala, s velkým rozhledem a zlatým srdcem.

Byl to dobrý doktor. Byl typickou postavičkou našeho města, uctívanou a váženou. Děkuji Vám, pane doktore, za všechno, i za ten řez, který mě tenkrát tak poděsil.

I my Vám, pane doktore, živí i mrtví děkujeme za Vaši péči. Snad se jednou dočkáme návratu takových rodinných lékařů, jakým jste byl Vy.

Děkuji za vzpomínky a materiály sl. K.Bukovské, B.Růžičkovi, manželům Stachovým, pí S.Kalouskové, pí Trčkové, pí Kubíkové a časopisu Lázně Bechyně č.10 z listopadu 1936.

- ap -

28.4.2015 11:58:38 | přečteno 591x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa 7.30-11.00, 12.00-17.00

ostatní dny:
úterý, čtvrtek: 7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek: 7.00-11.00, 12.00-13.00

 
load