Otto Gutfreund

gutfreundNarodil se 3. srpna 1889 ve Dvoře Králové nad Labem. Otec, Karel Gutfreund, vlastnil malou barvírnu příze. V rodině bylo pět dětí: Pavla, Anna, Emil, Otto a Milada. Ne vždy se jim vedlo dobře, byli jedinou českou židovskou rodinou ve městě, pro Čechy byli „židi“, pro Němce „čeští židi“ a pro německé židy „Češi“. Pro toto postavení ve společnosti přišel otec o podnik, ale díky manželčině reálnosti a temperamentu, která svou prací domácí švadleny překonala existenční potíže, se rodina vzchopila a otec postavil první moderní kruhovou cihelnu v kraji. Také rodinná soudržnost a láska k umění, zvláště k literatuře a hudbě, jim pomáhala překonávat všechny nesnáze. Ostatně rodinná soudržnost pomohla i sochařovi překlenout existenční a umělecké překážky. V letech 1895-1900 chodil do obecné školy, v r. 1900-1903 do obecného gymnázia Františka Josefa I. Ve Dvoře Králové. V roce 1903 přešel na c. k. odbornou školu keramickou v Bechyni, kterou tehdy vedl prof. Alois Porges /1865-1923/, absolvent hořické kamenosochařské školy, pražské Akademie a vídeňské Uměleckoprůmyslové školy, známý Gutfreundova otce. Otto navštěvoval obor kamnářský, pak přestoupil do třídy hrnčířské, přesněji řečeno do třídy uměleckého hrnčířství.

„Myslím, že tatínka dost mrzelo, že Otto nechce dál studovat na gymnásiu a že se rozhodl jít už z kvarty na keramickou školu do Bechyně. Ale věřil, že si Otto vybral povolání, které bude dělat rád, že tedy bude dobře pracovat, a dal mu svůj souhlas. Bratr byl v bechyňské škole v oddělení malování porcelánu. Měla to být průprava pro návrháře v průmyslu nebo si snad mohl zařídit nějakou malou keramickou dílnu, prostě bylo to zaměstnání, kterým se mohl slušně živit. Nikdo z nás tehdy nepomyslel na to, že by mohl být z bratra sochař. V takovém případě by bylo přirozenější učit se v Hořicích, které byly blízko, proti vzdálené Bechyni. Modelování bylo ve škole malby porcelánu jako vedlejší předmět a můj bratr brzy zatoužil po tom, aby se mu stalo hlavním zájmem. Přešel tedy na školu sochařství a po absolvování v Bechyni chtěl pokračovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. My jsme dobře nechápali, že Otto, který neměl zrovna šikovné ruce, chce být sochařem. Taky vím, že netvořil nikdy snadno, nikdy živelně, že mnoho myslel a uvažoval.“ /Emil Gutfreund:Dětství Otto G./.

V letech 1903-1905 bydlí Otto v Bechyni u vdovy Viturkové,čp. 47, 1905-1906 u J.Viturkové, Libušina 38. Není divu, že se čtrnáctiletému chlapci stýskalo a že posílal domů takovéto dopisy:

já nevím, kolikátého dnes je [Bechyně,poč.podzimu1903]

Milá maminko!
Ani nevíš, jak je to doma hezké. Je to tu sice hezké, ale s doma není ani žádného přirovnání. Byl jsem doprovodit tatínka na nádraží a celou cestu zpět jsem plakal. Když jsem šel po náměstí, díval se pan ředitel Porges s paní z okna, já jsem ho pozdravil a on na mě volal, že mám přijít zítra ráno do ředitelny. Mám tady na pokoji devatenáct svatých obrázků a fůru fotografií, když se na to podívám, vzpomenu si na svůj pokojíček a dám se do pláče. K večeři jsem dostal dva řízky, jeden velký a jeden malý, ten malý jsem snědl, ale ten velký jsem už nemohl; po večeři jsem dostal hrníček čaje. Před večeří tu byla nějaká „teta shora“ a teď tu sedí zas a mele hubou až bůh brání. Mladá mně tu sedí u stolu a čumí mně do psaní. Píšu a za podložku mám pražské noviny. Musíš mi poslat ten knoflík od haveloku, je v neetischlu v šuplátku. „Tetička shora“ mě těší, že její synovec musel už od šesti let být pryč. Když jsem šel pro známky, šel jsem nejdřív k nějakému schnittvorákovi, celou cestu jsem se motal jako opilý a v trafice jsem se dal do pláče. Odpusť, že tak špatně píšu, mám pořád kalné oči.

Všechny zdravím Tvůj Otto

V roce 1906 ukončil studia na bechyňské keramické škole, na vysvědčení na odchodnou měl ze šestnácti předmětů pět trojek, devět dvojek a dvě jedničky /kromě mravnosti chování a pilnosti/. Ze školních prací v Bechyni jsou známy: Ornament, Kropenka, Váza, Hodiny vše sádra, díla nejsou zachována, pouze fotografie. Jeho klausurní práce je Kohout v tónované sádře. O významu a úctě k Gutfreundově dílu svědčí na keramické škole replika Gutfreundova autoportrétu a informační panel uvnitř školy, práce pana Jiřího Novotného.

Z pochopitelného důvodu obsahu Městského zpravodaje jsem věnovala více prostoru bechyňskému studiu O. Gutfreunda, i když jeho význam pro českou sochařskou školu spočívá v letech dalších. Těm se na těchto stránkách můžeme věnovat pouze „letem-světem“.

V letech 1906-1909 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze ve speciálním oddělení pro figurální a ornamentální modelování u prof. Josefa Drahaňovského. Jeho pokrokovému náhledu na umění však škola nevyhovovala.

„Ze známých osobností ho na škole ještě vedli St. Sucharda, Ladislav Šaloun a malíř J. Preisler. Ten ho učil kreslení aktu a mimochodem byl jediný ze starších umělců /37 let!/, koho nastupující generace uznávala. Studium na Umprum budoucího sochaře příliš nepovznášelo. Pozdně klasicistický či ornamentální secesní duch, který na škole vládl, a sešněrované myšlení, jehož se nové filosofické proudy snad ani nedotkly, neměly mladým hlavám co říci“.

(M. Novotný)

Významný byl pro Gutfreunda pobyt v Paříži, kam odjel na podzim r. 1909 a navštěvoval soukromou školu na Académie de la Grande Chaumiére, kterou v sochařském ateliéru vedl E. A. Bourdell. Během tohoto ročního studia se také seznamuje s uměleckými sbírkami a galeriemi v Paříži, navštěvuje sochaře A. Rodina, cestuje po Francii za gotickými památkami a stýká se s českými „Pařížany“ O. Španielem, B. Kubištou, A. Matějčkem /naším nejpozdějším význačným historikem umění/, T. F. Šimonem, B. Vidimským aj.

„Poznal jsem Ottu Gutfreunda na jaře 1909. Bylo to při návštěvě Bourdellově v Praze, jež byla velikou událostí našeho uměleckého života a pro mne silným osobním zážitkem. Proto si pamatuji podrobnosti a po dnes vzpomínám, jak do jídelny hotelu Štěpán [Sroubek-Evropa] přivedl Josef Mařatka francouzskému hostu staršího pána s mladým hochem - Gutfreundy otce a syna. Vykládal o nich a překládal, že mladý opouští Umělecko-průmyslovou školu a že otec nechal by jej studovati v Paříži. Všiml jsem si tehdy spíše otce než syna a líbila se mi jeho rozvážná starostlivost o synovu budoucnost, i to, že nechtěl brániti mladému v odhodlání k umění. Později poznal jsem starého pána Gutfreunda blíže a styk potvrdil mi jenom první dojem velké dobroty, rozumného rozhledu po světě a zralé životní zkušenosti. Syn zdědil po něm svou podivuhodnou mírnost a zdravý pohled na věci. Tehdy u Štěpána smluvili, že mladý Gutfreund půjde do Paříže a bude se učiti v soukromé škole Grande Chaumiére, kde Bourdell vedl a vede oddělení sochařské.“
/V. V. Štech:Léta s Gutfreundem/

V r. 1910 opouští Bourdellovu školu a s A. Matějčkem cestuje po Anglii, Belgii a Holandsku, v červenci se vrací do Prahy. Jeho názory a dojmy, ve kterých je vidět mimořádnou inteligenci, vzdělanost, pracovní sebekázeň, jsou dochovány v jeho denících, úvahách, studiích i korespondenci. O rodinné soudržnosti již tu byla zmínka, ale nemohu vynechat úryvek z dopisu umírajícímu otci:

V Praze 21. a 22. 7. 1912

Milý tatínku!
Dnes, že je neděle, jsem modeloval jen dopoledne. Odpoledne jsem šel do kavárny. Tam mě přemluvili Langer a Filla, abych s nimi šel na řecko-římské zápasy na Pankrác. Šel jsem tedy s nimi. Bylo to v jedné hospodě, v sále. Byly to zápasy amatérů, tak to bylo moc zajímavé, protože to všichni brali náramně vážně a tloukli sebou ukrutně. Hleděli jsme ale přijíti ještě za světla domů, zápasili tam totiž členové klubů z Krče, Vinohrad a Košíř a stoupenci těchto klubů, kteří byli v hledišti, navzájem na sebe křičeli, míchali se do soudcovských výkonů a vůbec to vypadalo, že z toho bude lepší rvačka. A kdyby člověk dostal od takového atleta těžké váhy z Košíř nebo z Krče facku, tak už si nemusí dát do smrti plombovat zuby…“
Tvůj Otto

Nebyl by nám všem takový upřímný dopis od syna milý?

V roce 1911 se O. Gutfreund stává členem Skupiny výtvarných umělců, pronajme si ateliér v Praze, protože ateliér v Dvoře Králové mu nedovoluje intenzivní styk s uměleckým světem. Účastní se všech výstav Skupiny a v r. 1913 se stává jejím předsedou. V dubnu 1914 odjíždí do Paříže, kde ho zastihne 1. světová válka, přihlásí se jako dobrovolník do armády, je zařazen do cizinecké legie, se kterou se zúčastní bojů v Alsasku. Z idealistických pohnutek se postaví na odpor proti šikanování českých dobrovolníků ve Francii, nu a nakonec skončí v zajetí v internačním táboře Saint Michel de Frigolet, kde je od května 1916, od roku 1917 je v internačním táboře s mírnějším režimem v Blanzy, pak odjíždí do Paříže a v srpnu 1919 se vrací do Čech. Těžce se s tímto rozsudkem vyrovnává řadu let.

Nakrátko odjede do Francie, ale od července 1920 se nastálo usadí doma ve Dvoře Králové a v Praze. Nicméně styky se světovými uměleckými osobnostmi udržuje dále, jsou to např. J. Kars, O. Kubín, J. Gris, G. Braque, A. Basler, R. Weiner, E. Filla, H. Kahnweiler, Kleinovi aj. V roce 1919 se stává členem SVU Mánes, se kterým pravidelně vystavuje. Je i zde, v Praze, obklopen spoustou uměleckých přátel /V. H. Brunner, J. Čapek, K. Čapek, V. Dvořák, V Hofman, F. Langer, V. Špála, V. V. Štech, J. Křička, L. Vycpálek, V. Štěpán, J. Štursa, V. Kramář, O. Španiel, O. Novotný, A. Matějček, B. Feurstein, V. Nebeský, J. Pečírka, V Nikodem, J. Kopta, E. Bass, B. Stefan a další/. Všechna tato jména uvádím proto, abychom si uvědomili naši sounáležitost se světovým uměním, od kterého jsme byli později násilně odtrženi.

Po Gutfreundovu návratu však již byly v nové republice změněné poměry, ustáleny nové vztahy a sochař i přes svá četná přátelství si musel znovu obhajovat svoje postavení. Po válečných a vůbec životních zkušenostech přechází od kubistického výtvarného názoru do polohy sociálního civilismu /Podobizna matky, Vlastní podobizna, Děvče se psem…/. Konečně také po existenčním živoření přicházejí i veřejné zakázky. Proslavil se především skupinovým pomníkem Babičky B. Němcové v Ratibořicích, monumentálním reliéfem pro Legiobanku v Praze Na Poříčí „Návrat legií“, čtyřmi kompozicemi na téma textilního průmyslu do vily pro strýce-továrníka J. Sochora: Muž u selfaktoru, Sukařka, Tiskař a Černoch neboli Česač bavlny. Připomeňme si jeho návrh kovové pětikoruny, vlys pro čs. pavilon na Mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži, světoznámou plastiku prostorově rozloženého strojového motivu na atikuŠkodových závodů kolem znaku s okřídleným šípem. Velice významná byla jeho plastika „Rodina“ z r. 1924, dále kolorované plastiky Průmyslu a Obchodu, tři hlavy: „Dívka s růží“, „Dívka s řasami“, „Vzhlížející“. Můžeme ještě vzpomenout na drobné plastiky Rváči, Soupeři, Milenci, Na zemi atd.; v letech 1921-1926 je dokumentováno 103 jeho sochařských prací.

V roce 1926, 29. dubna se oženil s Miladou Lindnerovou zvanou Milda, jejíž portrét z kolorované pálené hlíny vytvořil již r. 1923, kdy se spolu poznali.

3. srpna 1926 je po konkurzu ustanoven profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Svých pedagogických povinností se zhostil se svou pověstnou svědomitostí a důsledností. Učil své žáky plasticky myslet, chtěl, aby se naučili řemeslné dovednosti a ctili občanskou i uměleckou mravnost; v té jim byl skutečným příkladem.

Přišel ale osudový den 2. června 1927, kdy se šel koupat na Střelecký ostrov a vytáhli ho z vltavské vody utonulého. Byl zpopelněn 7. června a pohřben na Vinohradském hřbitově. Zápis z smuteční schůze Uměleckoprůmyslové školy v Praze k uctění zesnulého profesora Gutfreunda.

Pan rektor zahajuje schůzi a praví:
„Dámy a pánové, shromáždili jsme se ku schůzi tak smutné, že takové mezi námi ještě nebylo, Profesor plastiky sochař Otto Gutfreund odešel náhle a navždy. Všichni, kdož jsme ho před rokem volbou určili na významné místo učitele umělecké mládeže, ocenili jsme tím činem jeho práci sochařskou, její význam pro současné umění české, jeho kvality intelektuální a charakterové. Viděli jsme nadto v Gutfreundovi veliký slib pro vývoj české plastiky. Přišel mezi nás, necelý rok tu pracoval s námi, poznali a měli ho rádi i ti, kdo ho neznali dřív. Měl duševní pohodu z dobrého srdce. Mlád, zdráv, přítel mládí a života, v přípravách k velikým sochařským činům odešel navždy. Jeho práce, jeho jasný duch uchovají ho navždy v paměti.“

Nato schůze skončena.

Odešel vskutku jeden z našich nejnadanějších umělců, který ovlivnil svou tvorbou řadu následovníků a patřil mezi významné naše i světové sochaře.

A. Plachtová

28.4.2015 10:48:59 | přečteno 788x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa 7.30-11.00, 12.00-17.00

ostatní dny:
úterý, čtvrtek: 7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek: 7.00-11.00, 12.00-13.00

 
load