Město Bechyně

Na starém hřbitově najdeme hrob se jménem Jan ESCH (čti Eš), lesní správce, nar. 23.4.1864, zemř. 6.12.1951.

Psal se duben roku 1934, když tento muž, lesní správce z Obůrky, jak se po desítky let a možná dále říkávalo ohrazenému lesu mezi potokem Smutný a řekou Lužnicí, když tedy tento muž, činný člen Klubu českých turistů, sám zdatný turista, člen Sokola, Včelařského spolku, Střeleckého spolku, Okrašlovacího spolku a především dobrý, milý a skromný člověk slavil ve dvoraně hotelu Panská své sedmdesáté narozeniny. Ze všech stran naplněného sálu se ozývala upřímná slova, jak ho mají všichni rádi a děkování za práci, kterou on vykonal v tichu. Pan správce Esch jako vždy skromně odmítal zásluhy. Za pozornost prý nemůže být jinak vděčen, než že by si přál, aby práci, která se uznává, mohl dělat dál! A hned tu byl s plánem: Mnoho cest už značkoval, ale žádná není prý není tak krásná, jako z Dobronic podle řeky do Bechyně a dodal asi toto: „Máte-li mne tedy opravdu rádi, dovolíte, abych se hned dal do turistické stezky na Dobronice. Takhle to bude vypadat, tolik to bude stát a tu je na to první stovka. Na rozhodnutí nemohu dlouho čekat, jsem starý, chci věc dokončit, dokud mi to síly ještě dovolí. Začnu příští týden.“ Inu  Esch! Nechal přátele v měkké náladě a taktně jim připomněl, že je třeba pořád dělat.

Vybral si ke své nabídce obezřetně chvíli, kdy mu věru sama společenská slušnost zaručovala 99 % vítězství. A tak ještě na jubilejním večeru byl návrh jednomyslně schválen a v letní sezóně téhož roku se již po stezce chodilo. A že to nebylo dílo snadné!

Stezka byla nově upravena v délce 1400 m. Byly odstříleny 2 překážející skály a z nich pořízen taras v délce 140 m. Cementu použito 100 kg, dynamonu 3 kg, 20 ks rozbušek, 2 kola doutnáků, 5 orientačních tabulek, doubků v délce 36 m, smrčků 65 m, prken 20 m2, lepenky 20 m2, drátěnek 5 kg a 1450 dělnických hodin.

15. srpna toho roku byla stezka odevzdána veřejnosti, při kteréžto příležitosti se jejího slavnostního otevření zúčastnilo asi 150 až 200 hostů. Celý průvod vyšel od první značky stezky na rohu „Libušiny třídy“ (nyní Libušina ulice) a Parkánů, pěšinou pod Jubilejní most, dále k Rujaně a k Liškám, přes kristle na půdu obce Senožaty, kde stále a stále přibývalo hostů. Bechyňští studenti několikrát cestou vítali účastníky trampským sborem, dvakrát se rozezněly fanfáry věnované k této příležitosti skladatelem p. Fr. Pilátem, členem České filharmonie, z vysoké skály „Nevěstka“ se k nim rozlehla velebným tichem údolí píseň „Tam tichou Lužnicí“. Na mnoha místech si bylo možné odpočinout na zbudovaných pohodlných lavičkách a u veřejně přístupného srubu, vkusně vklíněného do skály, byla pronesena řada proslovů a poděkování především všem dárcům peněz a materiálu, bez čehož by stezky nebylo. Pod zříceninou hradu Dobronice končila společná vycházka občerstvením za veselé nálady při hudbě a zpěvu v hostinci u Kunců. Po krátkém odpočinku se šlo spokojeně k domovům. Dokonce p. Ing. Petrů tam hned na místě „spíchl“ na nápěv „ta naše písnička česká…“ písničku o stezce. Že ji neznáte? Chápu!

Odbor KČT se poté usnesl jednomyslně, nazvat tuto stezku Eschovou a vyžádal si souhlas župy v Táboře a ústředí v Praze. Odboru v Bechyni došel přípis ústředí ze 24. září č. 15622/34, v němž se praví: „Zastupitelstvo KČST, konané 20. t. m., vyslovilo jednomyslně souhlas s Vaším návrhem, doporučeným župou táborskou, aby stezka, vedoucí po pravém břehu řeky Lužnice z Dobronic do Bechyně byla pojmenována stezkou Eschovou“. Slovy „Ať spokojeně kráčejí po této stezce i všichni budoucí chodci!“ končí v roce 1934 jeden z článků. Teď už víte o Eschově stezce, ale spokojeně po ní už dávno chodit nejde. V původní podobě ji nenajdete a jméno Esch najdete pouze na hřbitově. Tak o tu písničku se přihlaste, až někdy bude tato stezka opět tak schůdná a krásná, jak ji jmenovaná písnička líčí, a jak bývala asi do roku 1950.

Lesní správce Jan Esch (vlevo) a Václav Mařan

frk