Město Bechyně

Byli tři otcové našeho bechyňského  muzea. Finančním    tátou    možno nazvati zámožného měšťana bechyňského K. Plaňanského, jenž   darem   5.000 předválečných korun umožnil uskutečnění myšlenky založiti muzeum. Aby se stalo slovo skutkem, o to se již postarali druzí dva otcové zdejší odborné školy keramické, prof. Ed. Hauptmann a prof. V. Mařan a doplnili trojici otců muzejních. 

Na oba mám pěkné vzpomínky na jejich sběratelskou činnost z prvních let republiky, s oběma jsem několik pohřebišť s mnoha žárovými hroby vyhledal a zjistil.

Sběrací metoda památek prof. Mařana byla mnohdy nadmíru humorná a účinná. Úlohy při získávání předmětů obzvláště cenných ze selských domácností měli oba profesoři vždy pečlivě rozděleny. Tam, kde prof. Hauptmann výřečností nestačil pohnouti k prodeji vyhlédnuté věci, tam nasadil páku prof. Mařan, jenž přímo plýtval darem jazyka, až konečně vyhlédnutá oběť, nechť to byla panímáma z Borovan nebo z Klečat, poničena přívaly slovních obratů, vydala vzácnou plenu, fěrtoušek, truhlu malovanou, za malou úplatu nebo zdarma. Oddechla si chudák panímáma, až když byli ti dva profesoři daleko za humny a s nimi i získané vzácnosti. Tak šla tehdy v začátcích sběratelská činnost chvatně vpřed.

Se mnou měli tito muzejní tátové již menší potíže. Smluvili se krátce, že na mne udeří prof. Hauptmann, jelikož byl osobně se mnou znám z let žákovských a požádá mne o nějaký „bronzík“, jak nazýval bronzové předměty z žárových hrobů. 

Skutečně přijel prof. Hauptmann jen sám ke mně do Koloděj n. Luž.. na řeznické bryčce, tažené polským koníkem, a k radosti Mařanově získal pro muzeum asi 50 různých „bronzíků“ a popelnic, jež utvořily základ pro nynější sbírku prehistorickou.

Náš muzejní táto, profesore Mařane, buď i nadále sloupem, kolem něhož se otáčí veškerá činnost muzejní a i při tvé letošní šedesátce buď nám čilý a zdráv na dlouhá léta zachován.

Úvod Josefa Buriana v brožuře prof. V. Mařana „Museum města Bechyně“ z roku 1939.

Spoluzakladatelem muzea byl v roce 1911 tehdejší starosta města Karel Plaňanský, který poskytl z vlastních prostředků nezbytné finanční zajištění a věnoval mnoho cenných předmětů. S nadšením a obětavostí se chopili muzejní práce někteří profesoři místní odborné keramické školy  Eduard Hauptmann, František Kopecký a Václav Mařan. Své působení zahájili uspořádáním výstavky shromážděných památek, které později vytvořily základ muzea. Svůj prvý stánek mělo muzeum v budově radnice, kde byl značně omezený prostor. Předměty, kterých neustále přibývalo, byly ukládány do truhel a almar, takže mnoho hodnotných exponátů zůstávalo návštěvníkům skryto. 

Velkou nadějí pro rozvoj muzea byl rok 1938, kdy bylo rozhodnuto, že dům čp. 140, který město získalo odkazem JUDr. Adolfa Zahradníka, bude využit k muzejním účelům. Sbírky sem byly ihned přemístěny a výtvarným vkusem ak. soch. V. Mařana uspořádány. Instalace jednotlivých úseků byla jeho radostí i chloubou a sám často prováděl novou expozicí své hosty. 

Radost z vynikajícího umístění netrvala bohužel dlouho. Temná doba německé okupace zasáhla tvrdě do započatého díla v nové budově. Ta musela sloužit po dobu Protektorátu mnoha dalším účelům. Část expozice byla vyhrazena pro zásobovací oddělení místní radnice, byla zde kancelář sociální péče a archiv. Později se zde také vyučovalo, protože o školní budovu z roku 1928 se české děti musely dělit s německou mládeží ubytovanou během války v našem městě. Ke konci II. světové války bylo muzeum uzavřeno zcela.

Sbírky byly zpřístupněny veřejnosti až po roce 1945, kdy se muzejní činnosti ujal další profesor keramické školy, arch. Antonín Smíšek. Věnoval této práci většinu svého volného času, bohužel s narůstajícími úkoly zůstal sám. Po roce 1948 se podstatně změnil pohled na kulturu a změnil se i názor na naši národní minulost. Přes všechny problémy se prof. Smíšek staral o chod muzea až do svého předčasného úmrtí. Poté zůstalo muzeum po delší dobu uzavřeno.

Poslední dobrovolný pracovník z řad profesorů na SPŠK, Ing. Radovan Pospíšil, převzal správu sbírek v roce 1958. Úkolu se chopil s elánem a láskou k městu a jeho přírodě. Situace v tomto období nebyla nikterak jednoduchá. Stupňovaly se nároky na modernizaci expozic, chyběly však stále finanční prostředky i obětaví lidé, kteří by pomohli. S vynaloženým úsilím se nakonec podařilo Městské vlastivědné muzeum v Bechyni otevřít.

Byla utvořena muzejní rada a několik nadšenců se vrhlo do práce. Pomáhali dobrovolní pracovníci z řad místních občanů, tradičně opět studenti z keramické školy a díky řediteli Jihočeského muzea PhDr. K. Pletzerovi, přijížděli k nám pravidelně odborní pracovníci uvedeného ústavu. Doplňovali naše sbírky zápůjčkami z krajských depozitářů a pomohli zajistit i některé terénní sběry. Atmosféra budování byla neopakovatelná. Instalace probíhala ve dnech všedních i svátečních, v hodinách denních i večerních, a tak se bechyňská veřejnost dočkala dne 19. července 1959 slavnostního otevření nové muzejní expozice. Sbírkami prošlo ten den na tisíc návštěvníků.

Následující roky přinášely radost z vykonané práce, expozice byla pravidelně navštěvována školami, pacienty bechyňských lázní, výpravami cestovních kanceláří i členy ČSAV, pobývajícími v těchto letech na bechyňském zámku. Postupně se současně rozvíjela též výstavní činnost.

V 60. letech vznikla celostátní snaha přetvářet městská a místní muzea v pouhé památníky. Aby zůstalo muzeum v Bechyni zachováno, vyvinulo vedení muzea se členy muzejní rady mimořádné úsilí a současná expozice byla přebudována na muzeum keramiky, která má na Bechyňsku dlouholetou tradici. S pomoci muzeologického kabinetu a sekce silikátů Čs. vědecko-technické společnosti se záměr zdařil. Dne 19.6.1964 otevřel předseda VTS, Prof.Dr.Ing.L.Lach, slavnostně Městské muzeum keramiky. Tento počin se stal v následujících letech impulsem pro vytvoření mezinárodní keramické galerie, na jejíž počátečních přípravách se intenzivně podíleli také pracovníci městského muzea.

V roce 1966 se konalo v Bechyni první mezinárodní pracovní setkání keramických výtvarníků a v červenci 1967 byla v ambitech františkánského kláštera instalována výstava z děl vytvořených na uvedeném intersympoziu. V následujících letech započalo budování dnešní pobočky AJG Hluboká nad Vltavou. Exponáty moderního umění byly pak trvale umístěny v objektu rekonstruovaného zámeckého pivovaru  původního hradu českých králů ze 13. století. 

Existence samostatného Městského muzea keramiky zůstala reálná po jeho zařazení do sítě československých muzeí Kabinetem muzejní a vlastivědné práce v Praze. Byla upřesněna sběrná oblast a přijata nová koncepce prezentující historii Bechyně a vývoj keramické tvorby od pravěku po současnost. V období dvou desetiletí se značně rozrostl sbírkový fond, byla provedena katalogizace a rozvinula se bohatá výstavní činnost. Kromě výstav ryze muzejního charakteru byly pořádány též výstavy výtvarné, vydávány katalogy a prováděny fotodokumentace rozvoje města a okolí.

Bechyňské muzeum patřilo od prvopočátku mezi dobře vedená kulturní zařízení, bylo hojně navštěvováno a odborníky kladně hodnoceno. Věříme, že uhájí své postavení i ve třetím tisíciletí a nadále bude společně s hasičským muzeem přinášet návštěvníkům radost i poučení.

V Bechyni dne 26.7.2001, M.P.