Město Bechyně

V letech 1911 -12 byl zaměstnán jako keramický malíř v Maďarsku a Rakousku v rámci bývalého Rakouska-Uherska. V roce 1912 začal studovat na Umělecko-průmyslové škole v Praze obor malířství. Po vypuknutí 1. světové války roku 1914 bylo jeho studium na škole přerušeno povoláním na vojnu. U pěšího 102. Pluku v Benešově absolvoval školu pro záložní důstojníky a jako velitel čety byl v Karpatech začátkem r. 1915 na ruské frontě zajat. V zajetí byl v zajateckém táboře v Caricyně nad Volhou až do odjezdu domů koncem r. 1918. V ruském zajetí byl téměř 4 roky.

Po návratu domů pokračoval v přerušeném studiu na Umělecko-průmyslové škole v Praze, kterou skončil absolvováním speciální školy architektury r. 1922. Téhož roku nastoupil jako architekt projektant do společné stavební a projekční kanceláře Jurkovič a Pacl v Praze, kde setrval až do r. 1932. Pracoval zde na celé řadě projektů veřejných staveb, hlavně škol a to jak v kanceláři, tak i jako stavební dozor. V letech 1932 až 1935 byl zaměstnán v projekční architektonické kanceláři arch. F. Jandy v Praze. Zde pracoval na projektech peněžních ústavů a na projektech přestavby měst a na celé řadě soutěží veřejných staveb. 1. září 1935 nastoupil jako profesor kreslení a rýsování na St. odb. školu keramickou v Bechyni, kde působil do roku 1955 do svého odchodu do důchodu. Během působení na keramické škole vychoval celou řadu žáků, kteří se později prosadili jako výtvarníci a technici.

Byl dlouholetým správcem sbírek muzea Města Bechyně a dlouholetým předsedou Klubu československých turistů a po jeho splynutí se Sokolem předsedou turistického odboru Sokola Bechyně.

Ve svém životě uznával křesťanské a sokolské zásady. Byl otcem čtyř dětí: Anny, Dagmar, Jaroslava a Dalibora.

Poslední realizovaný projekt byl projekt budovy kina v Bechyni. Jeho dokončení se nedožil a nedožil se ani zbourání rodného domku v Libušině ulici v rámci uspěchané přestavby středu Bechyně. Později vyšel zákon, kterým bylo zastaveno chaotické bourání středů měst v bývalém Československu.

Zemřel 30. května 1957 a má hrob na novém hřbitově v Bechyni.

Ing. Dalibor Smíšek, syn