Kdy my jsme se setkali poprvé? Bylo to ve třetí třídě obecné. Dobiášovi se přistěhovali do Bechyně v třicátých letech minulého století. Bydleli nejdřív v domě pana Suchana, kováře, v prvním poschodí. Ze vzpomínek na kovárnu, spolu s Božíkem, si pamatuji hlavně na kování koní, na žhavé železo, na učedníka Karla Novotného, kterého jsme nazývali plechostřil, zlobili jsme ho a on nám to oplácel tím, že z výhně vytaženými železy bouchal o kovadlinu a odpadlými okujemi nás pokropil. Samozřejmě nás pálily, o to víc, že jsme byli jen v trenýrkách.

Otec Božíka byl vynikající sochař a pedagog, rád jsem k nim chodíval, zajímalo mě novodobé vybavení domácnosti, obrazy, což u nás dosud nebylo, byly jsme tradiční rodina. Pojmenování Kašička si pro Božíka vymyslel jeho otec, protože se synek vytahoval, kasal, tedy Kašička, z toho vznikl pak Káďa.

Naše kamarádství však nastalo trvale ve společnosti skautů. Před válkou jsme byli spolu v oddíle vlčat. Nejkrásnější vzpomínky jsme měli na poslední předválečný tábor u Rytíře, kdy nás vedl Jarka Lenz. Za války jsme chodili trampovat pod skálu v Židově strouze s mým bráchou, Oldou, Láďou Vozábalů, kteří byli starší.; my jsme si cenili tohoto přátelství starších. Nebylo to však zadarmo. Mizerové kouřili a my jsme jim museli sbírat nedopalky cigaret po ulicích v Bechyni. Přidal se k nám i pátý člen - Jirka Cikánků. Nazvali jsme naši partu „Bratrstvo leopardů“, navzájem jsme se oslovovali „parde“. Byly to nezapomenutelné chvíle, kdy jsme seděli u táboráku při bráchově kytaře. Svátkem pro nás byla návštěva trampířů z Prahy, kteří zabloudili na Bechyňsko, naučili jsme se další písně a obohatili o další historky. Božíku, vzpomínáš?

Na tyto skautské tradice jsme navázali po válce, kdy jsme dospěli do věku skautů a mohli vést vlčata. Vedení se ujal můj bratr Olda a zapojil celou naši partu „pardálů“ do vedení. Alfons Paar, okrskový náčelník Junáka, nám poskytl pro vlčata místnost pro klubovnu v přední části zámku, vpravo od přední brány. Byli jsme s nimi na dvou táborech, než spadla klec.

První naše rozdělení s Božíkem bylo za války, kdy byla zavřená keramická škola, Božík se šel vyučit hrnčířinu do Hrdějovic, já jsem se učil u táty ševcovinu. Aspoň ty neděle nám zůstaly.

Spoustu krásných, veselých, někdy i méně veselých zážitků jsme spolu prožili na vodě. Dobiášovi měli kanoi, jeli jsme až do Prahy, i když jsme se hned na jezu v Bechyni „udělali“. V roce 1947 jsem začal studovat na Umprum v Praze, Božík dodělával keramickou školu. Společně jsme si koupili skládací kajak, jeli jsme ze Suchdola do Prahy, druhý rok jsme spolu jeli na Váh (všichni nás varovali), v rozvodněné řece jsme zajeli do lesa, přišli jsme o všechno, málem i o život. Přijeli jsme do Prahy vlakem bosi, aspoň jsme si koupili nové tenisky, abychom v Bechyni nedělali ostudu. Ty svítící tenisky okatě kontrastovaly s celým naším zevnějškem.

Po roce nastoupil na Umprum i Božík. Bydleli jsme spolu v suterénu vily pana generálního Svobody, který měl letní sídlo v Bechyni. To bylo zážitků, zimy a dlouhého cestování z Krče do školy. Pak jsme spolu bydleli v podnájmu na Vinohradech. Tam nás zase překvapily štěnice. Ale hlavně byli kamarádi, umění, spoustu legrace, na níž jsme měli s Božíkem stejný náhled a cítění a navzájem se doplňovali. To však je na ústní vyprávění.

Na dva roky jsme se rozešli,když jsem přerušil studium a šel na vojnu, pak zase Božík už skončil školu a také šel na vojnu.

Léta nás rozdělila, naše životy i rodiny, já jsem zůstal v Praze na volné noze, Božík v Bechyni. Měli jsme rozdílné politické a umělecké názory, o kterých jsme se bohudíky nepřeli. Scházeli jsme se dále aspoň o sobotách a nedělích, kdy jsem se vracel do Bechyně nejdříve sám, pak s rodinou, mnoho času jsme strávili na plovárně, u Dobiášů doma, na procházkách. Na stáří jsme se zase sešli se vzpomínkami na nejkrásnější dojmy z mládí, na lásky, na blbosti...

Skončím jednou z posledních vzpomínek, kdy jsme se sešli o Dušičkách na hřbitově. Byli jsme oba rádi, že žijeme zase spolu v Bechyni a Božík se svým neopakovatelným srandistickým tónem říká: „Heleď, Radlajs, my bysme si sem měli občas vzít stan, abysme si tady zvykali.“ Netušil, že za sedm měsíců tu bude „stanovat“. A mě za pár měsíců postihla mozková příhoda, říkal jsem si, že se tomu Božíkovi po mně stýská, že si pro mě sáhnul. Kdo ví?

Radko Plachta

Bohumil Dobiáš se narodil 15.června 1929 v Nemanicích u Českých Budějovic. V letech 1943 - 1945 se vyučil v hrnčířské dílně bratří Štěpánků v Hrdějovicích a keramické továrně Keras v Bechyni. V roce 1948 ukončil studium na Státní odborné škole keramické v Bechyni. Dále studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru keramiky a porcelánu prof. Otto Eckerta, v letech 1969 1971 absolvoval nástavbové studium na pedagogické katedře u doc.J.Uždila. V rozmezí let 1953 1964 pracoval jako výtvarník v Keramických závodech v Bechyni. Zde vytvořil řadu úspěšných a výtvarně hodnotných modelů figurální keramiky. Od r.1964 - 1987 byl učitelem kreslení a modelování na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Na této škole nezastával jen funkci pedagoga, ale r. 1965 byl jmenován zástupcem ředitele a o dva roky později byl jmenován ředitelem Tuto funkci zastával až do r. 1985. Za jeho působení byla škola rozšířena o přístavbu dílenského provozu, bylo přistavěno třetí patro, vybudováno středisko VTI a vybaveny laboratoře. Škola se také stala obecně známou i v zahraničí díky pořádání mezinárodních symposií (od r.1966). V r. 1985 byl Boh.Dobiáš jmenován profesorem pro keramiku a porcelán na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zde působil až do svého odchodu do důchodu v r. 1990. Od r.1957 byl členem Svazu výtvarných umělců a jako zakládající člen mezinárodního keramického symposia se zúčastnil symposií v Bechyni v letech 1966 - 1971. Byl sekretářem nadace Mezinárodního symposia keramiky v Bechyni, v r.1972 byl přijat za řádného člena Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Byl v řadě uměleckých komisí závodů, členem umělecké komise Českého fondu výtvarných umění pro spolupráci výtvarníka s architektem a nákupní komise Alšovy jihočeské galerie.

Vystavoval pravidelně své práce skupinově i samostatně. Zúčastnil se řady výstav jak v zahraničí, tak i doma. Těžištěm jeho práce, vedle návrhů pro keramickou výrobu, bylo užití keramiky v architektuře. Vytvořil řadu plastik,fontán a dekorativních stěn v moderní architektuře, zejména v jižních Čechách.

Byl mnohokrát odměněn za svou práci uměleckou i pedagogickou. Po svém odchodu do důchodu pracoval ve svém ateliéru. Zemřel náhle 8 .června 2001

In: Sklář a keramik 99, čís. 7-8/1999, str. 233. J.D.