Město Bechyně

Dolfina Poppée, narozená v r.1864, vlastním jménem Rudolfa Popperová,rozená Epsteinová pocházela z Nových Dvorů u Tábora. Vdaná byla pouhých 24 hodin, neboť se s manželem, neznámo proč, druhý den po svatbě rozešli.“Madam Poppée“ byla známou osobností ve všech evropských zemích jako grafolog, byla soudní znalkyní písma a věštkyní proslavenou ve vysokých, i panovnických kruzích. V Bechyni vlastnila dům v Široké ulici, tam,kde dnes sídlí hodinářství.

V roce 1907 vydala v Lipsku první svoji knihu „Grafologie“, která pak vyšla v českém vydání u Vilímka, druhé vydání vyšlo v nakladatelství Sfinx v Praze. Plynně hovořila česky, německy, francouzsky, anglicky, srbsky, polsky, italsky a maďarsky.Vypracovávala grafologické rozbory pro příslušníky Československa, Rakouska, Německa, Jugoslávie, Itálie, Maďarska i Ameriky. Pořádala přednášky pro policejní úředníky v Praze, Štýrském Hradci, Wagramu, Budapešti, Lipsku, Drážďanech. Vědecké sjezdy absolvovala téměř po celé Evropě.Vše své vědění prosazovala vlastní silou proti vůli své rodiny, stále proti proudu.Osamocena a bez prostředků začala v době, kdy grafologie byla u nás ještě úplnou neznámou, oddala grafologii celý svůj život a sama probíjela této nové vědě první cesty k praktickému využití.

Pro Bechyni se stala pamětihodností, bylo s ní potěšením pohovořit, načerpat poučení, útěchu, rady a naděje. Kolika ženám, manželkám, přítelkyním byla opravdu útěchou v těžkých dobách 1.světové války, kdy je ve svých vizích přenesla přes těžké chvíle pochybností o osudu jejich nejbližších.

A její grafologie, rozbor lidských povah z rukopisu, nebyla pouhým „čarodějnictvím“, Z tahů písma se dá posoudit povaha pisatele, jeho inteligence, vzdělání, temperament, jemnost, představivost, ješitnost, malichernost, klid, pedantství, nervozita. Kromě písma usuzovala i ze zevnějšku člověka: podle tváře, očí, rukou, úpravy vlasů a vousů,šatů,obuvi, chůze, gest a posuňků. Celý život pozorovala lidi, snažila se proniknout do jejich povah a z těchto pozorování vznikaly úvahy až detektivní.

„K Dolfině chodilo na poradu množství osob v Praze, Táboře, o prázdninách v Bechyni. Jezdili za ní z daleka. Podivili byste se možná i vy, sami Bechyňané, jací moudří, vážní. vysoce postavení mužové k ní tajně vcházívali, aby jim „prorokovala“, když se strojili k nějakému rozhodnutí nebo činu. Mužové velmi staří i docela mladí. Ale ovšem stále a všude většina žen. Ženy jsou vždycky zvědavější, vždycky je láká tajemnost, mají raději tušení než jistotu, prostorově se omezují na malý kruh zájmů, ale časově jim přítomnost nestačuje, chtějí proniknout věci příští. Zvláště ženy svobodné, kterých je tolik a k nim mužů tak málo.“ (Karel Juda)

Dolfina Poppée zemřela 8. března 1934 ve Všeobecné nemocnici v Praze na ledvinovou chorobu a byla pohřbena ve Strašnicích na izraelitském hřbitově 12. března 1934 ve věku 70 let. Podrobný životopis napsal ředitel škol v.v. Pecka, spis je v rukopise. Sama napsala kromě Grafologie i své paměti. Našlo by se něco v nějaké bechyňské rodině?

Z jejích vzpomínek:

Divoký příval vzpomínek se řítí při pouhém zamyšlení. Kde začnu. kde skončím? Velice zajímavé osobnosti jsem poznala, velmi mnohé události bych mohla vyprávět, zvláště ze soudí praxe, kdyby mě nevázala úřední přísaha.

Již počátek mé kariéry byl mnohoslibný. Když jsem po neuvěřitelných překážkách chtěla pořádati svou první přednášku v Praze, byla mi policií zakázána… Zakázali mi veřejně provozovati grafologii, která byla tehdy věcí stejně neznámou místodržitelství jako policii, a zákaz rozšířili na celé Čechy. Bylo to roku 1894. Teprve když jsem udělala příslušnému referentovi, byl to nějaký pán z Leutzenkirchen, několik břitkých rozborů písma, které milostivě vyhrabal ze svých kapes a které jej, jak řekl, přímo ohromily, dostala jsem diplom k provozování grafologie v Čechách i Rakousku vůbec. Byl to první grafologický ústav, který jsem v Čechách založila.

... Zajímavé bylo mé setkání s kněžnou Marií Luisou Bulharskou ve Františkových Lázních, ta se k mé práci vyjádřila velmi pochvalně a dala mi můj první honorář v životě - 20 zlatých. Nebyla bych tenkrát měnila se žádným Rotschildem, tak jsem byla nadšena touto svou první známkou...

... Moji rodiče neměli tušení, že jsem byla již zde v povolání činná, byli pevně přesvědčení, že se v lázních pouze léčím z chudokrevnosti… Mí příbuzní se mě zřekli, když slyšeli, že je moje jméno přibito na rozích na plakátech…ale úspěchy tak mne sílily, že by mne ani deseti páry koní neudrželi doma a spěchala jsem s hodně spoře odpočítanými krejcary do Vídně.

Doporučení skladatele Oskara Nedbala mne přivedlo ve Vídni ke geniální a oblíbené kněžně Pavlíně Metternichové…Kněžna měla tenkráte dvojí smutek, neboť její manžel a její vnuk, kníže z Öttigenu, zemřeli. Mezi tím, co jsem čekala v kanceláři jejího tajemníka, přinesli právě z pošty kupu dopisů, které tajemník, aniž by je otvíral, pouze s pohledem na obálku je rychle roztrhával a házel do koše. Náhodou odletěla mi jedna půlka takového dopisu na klín. Ze zvyku prohlédnouti písmo, cítila jsem se nucena na jeho poznámku „Samé žebravé dopisy“ říci: „Ale tento muž je opravdu slušný, pracovitý a čeká tak toužebně na odpověď Její Výsosti.“ „Ale, jakpak to víte?“, ptal se nejvýš překvapený tajemník. „Poznávám to z jeho písma“, odpověděla jsem a vysvětlila mu krátce hlavní pravidla grafologie… „To bude jistě Její Osvícenost ohromně zajímati“ a tajemník zařídil mé přijetí u kněžny. Kněžna pak sama přinesla tři krabice naplněné dopisy, které jsem po tři hodiny posuzovala. Výsledek toho byl, že kněžna nadšeně zvolala: „Vy musíte se svým mimořádným talentem na veřejnost, neboť tím můžete velmi mnohým lidem být užitečnou!“ a dala mi svou visitku s černým okrajem jako doporučení na vlivné vídeňské osobnosti. Ty způsobily, že moje doposud úplně neznámé jméno vídeňskými listy během několika dnů stalo se známým v celém Rakousku.

... Moje první vídeňská přednáška v Ehrbarově sále by byla skončila málem žalostně, neboť drožkář, který mne tam vezl, byl opilý a vrazil plnou silou do jiného vozu… Baron Gustav Warsberg mi přinesl osm rukopisů k posudku. „Víte, čí je rukopis čís. 1? To je písmo císařovny Alžběty. Její Veličenstvo bylo tak nadšeno Vaším rozborem, že se vyjádřilo: Kromě mojí matky mi ještě nikdo neřekl tak pravdu, jako Poppeé.“

Dalo by se i ze sporých dochovaných vzpomínek dále citovat, i to, jak o ní řekl hrabě Lamezan, šéf státního zastupitelství: „Proti Vaší osobě a Vašim znalostem bych ničeho nenamítal, kdybyste jen nebyla ženou!“ „Excelence, já za to nemohu, že jsem tak přišla na svět.“ Psát by se mohlo o jejích posudcích o Kateřině Schrattové, známé favoritce císaře Františka Josefa I., vraždách právníků a podnikatelů, vyděračů, vrahu Otýlie Vranské atd.

Král Lear v Shakespearovi říká o ženách, že jen po pás andělé v nich bytují. Žena, je-li krásná, oblažuje. Je-li moudrá, utěšuje. Je-li stará, zkušená a moudrá, má právo prorokovat, bohyňovat, chcete-li čarovat.

-ap-