František Bican

alias Doktor Petrolka (1885 - ????) 

Pokusím se popsat krásnou pábitelskou hvožďansko bechyňskou figuru pana Františka Bicana.

bicanNarodil se 31.7.1885 ve Hvožďanech. Matka byla Anna Suchanová, dcera půlláníka ve Hvožďanech Václava Suchana a Kateřiny rozené Rypáčkové z Hodětína. Otec byl Jan Bican, podruh v Hodonicích, syn Matěje Bicana, sedláka v Hodonicích a Barbory, rozené Janákové z Černešovic.

František se vyučil zedníkem v roce 1903 u Matěje Mareby v Bernanticích.

Byl však ve zdejším kraji více znám než jako zedník jako Bican primář nebo doktor Petrolka. Bydlel ve Hvožďanech a měl chalupu vedle pana Koláře a pana Dlouhého Suchana. Byl to činorodý človíček, za 1.světové války obstarával kuřákům na potravinové lístky tabák a cigarety, které tajně pašoval z „tabáčky“ v Táboře. Proto byl i pronásledován četníky za pašování. Prý byly u něho časté domácí prohlídky, ale i na ty on vyzrál: kdo by nevycouval z policejního výslechu při fingovaném milování se ženou? To pak bylo těžké hledání pašovaných cigaret. Většinou byly ukryty do kamen za troubu.

Ve svém řemesle, zedničení, patřil mezi dobré „vídeňské zedníky“, dost si vydělal, ale bohužel i utratil, hlavně za pití, až přišel i o svou chalupu. Odešel z obce, na obecním pozemku na Plechamru si postavil takový trampský srub. Měl šikovného syna, zedníka, který se vypracoval na mistra a vlastnil i svou stavební firmu v Táboře. Říkal: „Táto, děláš mi ostudu, já tu tvou boudu strhnu!“ Ale táta nechtěl ani slyšet, že prý z ní nemusí platit domovní daň a basta!

Bican byl také vyhlášeným pytlákem. Do ok chytal, co se dalo, a nechal se i jako vejtaha vyprovokovat chlapy v hospodě u Bendů; všichni byli rozjařeni pitím a že by to chtělo něco mastného k zakousnutí. V půlnoci se tedy sebral, odešel a za hodinu hodil na zem v šenkovně dva statné zajíce. „Tak si kousněte!“ Chlapi se dali do práce, hostinská donesla pekáče, zajíci se pekli a pak se hodovalo.

Po čase začal Bican klempírovat, nebylo mu dobře. Šel k doktoru Čámskému a ten mu řekl:“Víš, Bicane, už si se těch chlupáčů najedl dost, je na čase si jít odpočinout k Michalovi“. Bicanovi se tahle prognóza nelíbila, šel domů, ale udělalo se mu tak zle, že skončil ve škarpě. Kolem jeli kočovní černí cikáni, kobyla vrch zdolávala pomalu, zakládali kola, je tam velké stoupání, a tak našli Bicana v talutě. Cikáni se začali ptát na jeho nemoc, ujali se ho a vyléčili. Co to bylo za zázrak, co mu poradili a čím ho vyléčili, nikdy neprozradil. Zakrátko se objevil v hospodě ve Hvoďanech jako jura a tady je začátek jeho vzestupu, začal sám lidi léčit. A to tou petrolkou podle přezdívky ve spojení s dalšími tajemnými ingrediencemi.

„Vzpomínám na jeho návštěvy u nás v ševcovské dílně, kde hlavně navštěvoval pana Lálu, výborného řemeslníka a pytláckého parťáka. Já poslouchal s nastraženýma ušima jeho vyprávění. Měl nevypláchlou pusu, nevadilo mu, že své někdy i trochu drsné historky vypráví před mládeží. Byl prostě svůj.

Svůj přístup k léčení popisoval takto:
„Tak vám tady namaluju takovýho obyčejnýho sprostáka.“ Namaloval naivní podobu člověka, bohužel jsem si tenkrát neuvědomil kouzlo těchto kreseb a žádnou si neschoval. Vypadala asi takto: na kresbě byly vyznačeny důležité lidské orgány (srdce, plíce, játra, ledviny... ale hlavně páteř a mícha), poměrně anatomicky správně umístěné. „Přivedli mě takového chcípáka, tak jsem ho prohlíď: ledviny shnilý, játra shnilý, srdce shnilý ... akorát míchu měl v pořádku. Kdyby neměl míchu v pořádku, tak bych ho neléčil. Tak jsem ho zabalil do obkladů (to znamenalo do dek nacucaných petrolejem a podle něj plus záhadné ingredience), vytáh´ jsem z něj pět kýblů hnisu a mohl zas po světě běhat dál.“

Asi ten, kdo byl v podstatě zdravý, ty jeho petrolejové zábaly přežil. Kdo ví? Nosil s sebou složku s děkovnými dopisy od vyléčených pacientů a pak se mu začalo věřit, že některé ty „živočichy“, jak říkal, opravdu vykurýroval. Chodili k němu podle doktorů beznadějní pacienti: „bába nad hrobem, z nemocnice ji vyhodili a prej, abych ji vykurýroval.“ Ne vždy se to podařilo, měl se svým léčitelstvím i potíže se zákonem, ale nakonec se uznalo, že k němu „živočichové“ chodí dobrovolně a on nikomu nesliboval jisté uzdravení.

Ještě některé z jeho mnoha pytláckých historek. Doufáme, že naši čtenáři přispějí i dalšími, které budou k dispozici příštím generacím. Byla by škoda nezaznamenat tyto vzpomínky.

V Plzínech. kde byl jeho hlavní „revír“ si políčil oka, jak on říkal chomoutky,na srnce. Chodil tam měsíc, dva a pořád nic. Pak jednou přijde po ránu na sledované místo, to je celý roztancovaný od chyceného srnce, ale toho mu někdo vyfouknul. V lese v dáli zahlédl bábu s nůší, blíže poznal bábu Suchanů, v nůši navrch narovnaný chrastí. Říká si: ta pod tím chrastím má „mého“ srnce! Musím ji překvapit a vyděsit; zastrkal si za klobouk a sáčko větvičky, udělal ze sebe divého muže, vyděšené bábě škubnul s nůší, vyklopil srnce a řekl, že si to chrastí může odnést domů. Pan Lemberka pekař z náměstí říká Bicanovi:“Pošli mi nějakého zajíce.“ Po čase mu vyčítal, že mu nic neposlal. „Jak to, že neposlal? U Plzínů jsem viděl takovýho pěknýho macka, tak mu říkám: Jdi na náměstí k Lemberkovi. Tak jsem ti ho tam poslal., Jó, kdybys řekl: dones mi zajíce, tak ti ho donesu.“

Chytil se mi takový pěkný zajíček, já s ním pod kabát a mašíruju k domovu. Ale na polní cestě vidím hajnýho. Říkám si, pozor, Bicane! Zajíce jsem si pověsil na smrček a pod kabát strčil takový parýzek, který se mi zrovna namanul. Na kraji lesa už na mně čeká četník Hanzlík: “Tak copak to máte, Bicane, pod tím kabátem?“ „Ale pane četník, takový parýzek do kamen.“ „Nu, tak mi ho ukažte.“Ale co byste na něm viděl, pane Hanzlík?“ A tak jsme se chvíli dohadovali, pak jsem rozepnul kabát a tam kus dřeva. Když vypadl na zem, celý se rozsypal, jak byl ztrouchnivělý. Četník nemohl nic dělat. Pak jsem si toho zajíčka z lesa vyzvedl.“

Rád k nám do ševcovské dílny chodil, bylo zde společenství lidí, vděčných posluchačů a u kamen teplo. Nosil dělníkům cigarety, všichni dílničky zahulili, táta to neviděl rád, zdržoval dělníky od práce, zvláště když ještě s sebou přivedl harmonikáře. Ale pro mě to byl vždy velký zážitek. Pamatuji si ho jako dnes: široký klobouk, vysoké holínky, rajtky ...

Když zemřel, odešla s ním jedna další bechyňská legenda.

-ap-

Vytvořeno 28.4.2015 12:18:06 | přečteno 1701x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 
č. účtu: 19-0701467359/0800 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa: 7.00-11.00, 12.00-17.00

mimo úřední dny je úřad otevřen takto:
(doporučujeme si schůzku předem domluvit)

úterý, čtvrtek:  7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek:  7.00-11.30

 
load