V Bechyni žijí dvě pravnučky ing. Františka Křižíka, paní Helena Shooner-Schmausová a paní Jana Vydrová-Schmausová. Díky jim vznikl tento medailon.

„Vylez, vylez, ty nezbedná holko,“ šmátral svou holí pod gaučem schovanou zlobivou pravnučku Helenu starý pán. Jaký vlastně byl? Jak se vypracoval, dnešními slovy, jak se stal selfmademanem?

Otec Františka Křižíka Václav /* 1803/ byl zřejmě introvert, když dědictví hospodského v pošumavské Plánici raději vyměnil za ševcovský verpánek, kde mohl při práci „ filosofovat „. Na jedné pouti se zakoukal do Marie Bohůnkové z Plánice / * 1803 / . Jejich šťastnému společnému životu však chyběly děti. Co se jen Mařenka namodlila, a přece jen 8. července 1847 se jí narodilo vytoužené dítě, chlapec František. Nebyla již mladice, bylo jí 45 let. Jeho dětství probíhalo sice v poměrech velice skromných, ale bylo bohaté na lásku a radosti.

V r. 1853 začal chodit Křižík na plánickou dvoutřídku, pak do třetí německé třídy, a protože se dobře učil, chtěla mu matka popřát dobrého vzdělání, proto se rodina přestěhovala do Klatov. Žili v jedné malé místnosti, otec přištípkařil, matka posluhovala u varhaníka, kde jí poznal malý studentík Karel Klostermann, který na ni pěkně vzpomíná ve své knize „ V červáncích mého mládí „. V r. 1857 František dokončil 4. třídu německé školy, učil se dobře, ale peněz se nedostávalo. Rozhodná paní Křižíková se vydala do Vídně ke svému bratrovi, dělostřeleckému setníkovi v arsenálu. Pěšky, bez prostředků. Vracela se ale bez peněz, jen s radou: „Milá Mařko, kdybys dala hochovi nějaké peníze nebo nějaký jiný majetek, ať jakýkoli, může o něj přijít vždycky. Dopřeješ-li mu však vzdělání další, umožní mu nabytí majetku, o který jej nebude moci připravit nikdy nikdo.“

František tedy pokračoval v Klatovech na nižší reálce, která trvala dva roky. Co dále? Rodina zvolila studia v Praze, ovšem kde vzít prostředky na studia, bydlení, stravu? Opět ta praktická a rozšafná matka sehnala všelijaké známosti a tak mohl František v r. 1859 nastoupit do německé reálné školy v Praze v Karmelitské ulici. Jak žil? „ Bydlel „ u krejčího Sládka, spal pod kuchyňským stolem, za nocleh učil mistrovic děvčata. Tři obědy měl zajištěny v klášteře u sv. Tomáše, čtvrtý u sestry řádového provinciála, pátý oběd u p. Kovařovice. Večeře měl ze zásob, které mu maminka jednou měsíčně nosila pěšky z Klatov. Byl stále hladový, nevyspalý, přetížený, a tak není divu, že mu učení (hlavně němčina), ze které propadl nešlo tak, jak doufal. Již druhý rok bydlel jinde, u Havlíků, v jednom pokoji se tříčlennou rodinou. Rok opakoval, pak přešel na českou reálku v Panské ulici, kde dokončil střední školu. To se již zmohl na studentský pokojíček a řádnou postel u své sestřenice Roubíčkové na Senovážném náměstí. Měl již i lepší kondice a i jiné výdělky, takže mohl ulevit svým rodičům s podporami.

Měl rád studentský společenský život, navazoval četná přátelství s pozdějšími významnými osobnostmi /Julius Zeyer a jeho bratr Jan, Goetz, J. Thomayer a další/. Rád zpíval, byl členem spolku Hlahol, divadlo hrál jen jednou, zato rád maloval dekorace a kulisy.

V r. 1866 dokončoval reálku, ale neměl prostředky na maturitní taxu, takže na techniku byl přijat pouze jako mimořádný posluchač. Ve 2.ročníku přerušil studium a nastoupil v Kaufmannově továrně, která vyráběla a instalovala signalizační zařízení. V r. 1870 si podal žádost k Ferdinandově dráze do Vídně, byl přijat a v srpnu nastoupil službu v Olomouci, pak byl přidělen do Brna, kam se po smrti otce přistěhovala za ním matka. Když byl však přeložen do Krnova, odmítla jet s ním mezi Němce. Cítil se zde také osamělý a chtěl se i oženit. Vybral si Pavlínu Štulíkovou ze mlýna z Dolů u Luže, která mu pak byla oporou po celý společný život. Oženil se v r. 1872. Pavlíně se také v Krnově nelíbilo, proto Křižík požádal o přeložení, dostal se do Plzně, kam se za nimi přestěhovala i maminka. Přicházely děti, ale ne vždy s nimi Křižíkovi prožívali jen radosti a štěstí. Přicházely i nemoci dětí, ba i úmrtí. Z osmi dětí přežily do dospělosti dvě dcery: Růžena a Anna a syn Jan. Když ve svých 22 letech na plicní chorobu zemřel František, bylo to i na statečnou Pavlínu přespříliš. Nicméně i se svou získanou srdeční chorobou táhla rodinnou káru dále, starala se vzorně o domácnost, manžela, děti i vnoučata. Co se v životě našetřila a nastarala. Ale i poct a úspěchů svého muže se dočkala, i dobrého živobytí, i když nikdy se u Křižíků nezpychlo ani neplýtvalo.

V r. 1878 jel Křižík na vyzvání na světovou výstavu v Paříži. Zde ho ruský atašé Izvolskij upozornil na vynález Jabločkova: obloukovou lampu, zvanou Jabločkovova svíčka. Ta ho tak zaujala, že si kromě služby u dráhy najal malou dílnu a vyráběl zlepšené obloukové lampy, lampy s posuvnými uhlíky. Teď si ho rodina teprve neužila.

Zpočátku měl dva dělníky, bratry Heřmánkovy, kteří se pak s ním přestěhovali do Prahy a nikdy ho neopustili. Když se ho po létech vnoučata vyptávala, jak se takový vynález dělá, smál se a říkal: „Ani dobře nevím, jak jsem na to přišel. Tak jsem si tak hrál po večerech a najednou to dobře svítilo a vůbec, vynálezy dělají lidé jen z lenosti, aby sobě nebo druhým práci usnadnili.“ Křižíkova lampa pod názvem Plzeňská lampa byla vystavena r. 1881 v Paříži. Ze skromnosti ji nenazval ani svým jménem. Zakoupila ji Anglie, Amerika, Francie, Německo. Jeho lampy osvětlovaly i slavnostní představení při oslavě narozenin císaře pána a to živé obrazy v divadle i na náměstí.

To se již o Křižíkovi vědělo po celém světě. Dostal velmi lukrativní nabídku do Londýna, ale ani na naléhání manželky nabídku nepřijal. Je Čech a chce pracovat pro svou vlast. Nepatřil k těm, kteří se dali odradit českou nevraživostí k velikánům svého vlastního národa.

V r. 1884 se rodina stěhovala z Plzně do Prahy. Křižík si založil dílnu na elektrické potřeby v Karlíně. Práci pro sedm dělníků a sebe sháněl po celém Rakousku. „První naše dodávky byla osvětlovací zařízení továren a obchodů, najmě cukrovarů, papíren, přádelen apod. Např. cukrovar v Nymburce, papírna ve Vraném n.Vlt., továrna na sukna v Žirovnici… Nestačilo však dodávat jenom prostá svítidla, obloukovky nebo žárovky. Tehdejší doba žádala vkusných, ba parádních a složitých lustrů a svítidel, a proto jsem hned v prvních letech zavedl ve svém karlínském závodě výrobu lustrů, což byl první podnik tohoto druhu v Čechách.“

František Křižík prosazoval průmyslovou výstavu v Praze. Věděl, že takovýto podnik má velký význam nejen individuelní, ale i národnostní. Proto němečtí průmyslníci návrh stále oddalovali a všemožně intrikovali. Návrh byl však prosazen, hlavně díky neústupnosti Křižíka, rozhodlo se, že se výstava bude jmenovat Jubilejní / na paměť první průmyslové výstavy na evropské pevnině v Praze r. 1791 při korunovaci Leopolda II. za krále českého / a konat se bude v roce 1891. Na velkolepou výstavu přijížděli Slované ze všech koutů světa. Samozřejmě všechny oslnila Křižíkova fontána.

„Napjal jsem všechny síly a nešetřil jsem obětí, abych se na výstavě uvedl co nejlépe… Mezi nejproslulejší výstavní předměty patřila moje světelná fontána, kolem níž se večer soustřeďoval život celé výstavy a jež byla zdrojem a podněcovatelem nezapomenutelného vlasteneckého nadšení. Dno fontány bylo ze silného skla a pod ním byly ručně regulované obloukovky s parabolickými reflektory z hliníkového plechu. V horním bazénu fontány bylo kolem středního střiku 14 menších střiků ve dvou soustředných kruzích a byly osvětleny celkem 16 lampami. Voda pak stékala třemi vodopády do spodního bazénu, každý vodopád byl osvětlen dvěma lampami. Ve spodním bazénu bylo šest střiků, každý osvětlen jednou lampou, fontána měla tudíž 22 obloukovek pod skleněným dnem. Zbarvení světla se dosáhlo různobarevnými skly, upevněnými ve čtyřech polích železného rámce, který se otáčel nad lampami. Lidé obsluhující fontánu vyměňovali v přiměřených intervalech rámy s barevnými skly nad jednotlivými lampami a tím vznikala ve vodních tryscích velmi pestrá hra přečetných barevných odstínů."

„Vůdčí pohnutkou mojí práce byla snaha se vyrovnat druhým a zejména dokázat, že co dovedou cizinci, dovedeme i my, Češi. Proto jsem se také do všeho „ pletl „, třebas jsem si byl vědom, že to není obchodní a že bych získal daleko více, kdybych se soustředil na velkovýrobu několika předmětů.“

V době výstavy pořídil Křižík na své náklady první elektrickou dráhu v Praze, vedla z Letné na výstaviště. V sobotu 18. července 1891 vyjel první vůz, řízený samotným Křižíkem. Trať byla jen 800 metrů dlouhá. Smával se Křižík při vzpomínce: „Lidičky, ono to nebylo ani kilometr, ale koncesi jsem měl jako na Severozápadní dráhu šest ministrů se na to muselo podepsat a ještě císař pán, než mě dovolili s tím vagonkem vyjet.“ Později byla prodloužena až k místodržitelskému letohrádku. Byla to první dráha v Rakousku s kladkovým svodem a podzemním přívodem proudu.

Pokud měl čas, vyhledával rád společnost, tanec, divadlo, hudbu. Měl velký smysl pro humor. Rád večer chodíval na skleničku piva k Pinkasům.

Na výstavě r. 1908 vystavoval svůj nejnovější typ elektrické lokomotivy. Dodal lustry do znovuvystaveného Národního divadla po požáru, provedl osvětlení v Písku, Jindřichově Hradci a další a další. Bylo těch vynálezů a realizací bezpočet, ale toto není medailon odborný.

V r. 1896 po třech letech tahanicí od návrhu schválila městská rada tento návrh na vybudování elektrické dráhy v Praze. Trať vedla z ulice Na Florenci u nynějšího Masarykova nádraží, vedla Palackého /Křižíkovou/ třídou v Karlíně, dále do Libně a k Českomoravské továrně do Vysočan. Celý rok chodil Křižík v ranních hodinách po silnici k Invalidovně a počítal lidi, kteří zde projdou oběma směry, aby měl jistotu s využitím dráhy, investice byly veliké. A tak první tramvaj zahájila svůj provoz 19. března 1896, měla 12 motorových, 5 vlečných a 3 nákladní vozy. Jezdilo se od šesti do dvaadvaceti hodin v intervalech 10 minut.

Téhož roku sestrojil Křižík i svůj první elektrický automobil, byl podoben kočáru, měl 5 koňských sil. Ve sféře městských elektrických drah je třeba jmenovat i plzeňskou dráhu Bory-Lochotín, Nepomucká třída-Škvrňany, Plovárna-náměstí, v Hradci Králové trať od nádraží do města a do Kuklen, i trať městské dráhy Dubrovník-Gruž.

V r. 1892 koupil Křižík v Praze-Karlíně pozemek, na kterém postavil dva obytné domy, za nimi pak budovy tovární. V přízemí byly obráběcí stroje, na dřevěné galerii pracovali mechanici. Dále to byla slévárna, kabelovna, niklovna a velké skladiště. Začala fungovat v r. 1894, ale téhož roku vyhořela. Pojišťovna nechtěla hradit ani polovinu, přesto Křižík nepropustil ani jednoho z 200 dělníků. Za tři měsíce byla postavena nová budova, ale znamenalo to velké finanční zatížení pro celou rodinu. Paní Pavlína šetřila jak se dalo, jen aby se rodina zbavila dluhů. Dcera Růžena se provdala za majetného Viktora Troltsche z Kroměříže, který se stal obchodním ředitelem a také přinesl do podniku kapitál. Ale i lásku a rodinnou pohodu. Měli spolu tři dcery: Marii, Annu a Eleonoru. Dcera Křižíka Anna si vzala Gustava Schmause, jejich syn Gustav byl otcem na začátku zmíněných pravnuček ing. F. Křižíka.

V r. 1905 byl František Křižík jmenován členem Panské sněmovny císařem Františkem I., r. 1906 byl jmenován čestným doktorem věd, r.1909 předsedou rakouské železniční rady…Účastnil se se svou chotí Všeslovanského sjezdu v Sofii. R. 1911 dostal licenci pro zařizování elektrického osvětlení vlaků podle anglického patentu Vickers, dodával jej rakouským i jiným drahám, a když tento patent podstatně zdokonalil, dostal objednávky i pro samotnou Anglii. Tam byl osobně a po exkurzi závodu se rozhodl, že si pořídí i vlastní slévárnu, koupil v Kolíně starý lihovar s volným stanovištěm, přistavěl ocelárnu, slévárnu oceli i litiny, kabelovnu, modelárny, oddělení pro spřádání drátů a montovnu strojů. Postavil více než sto městských elektráren, 13 elektrických drah, 16 výstav, 15 nádraží, instalace a osvětlení mnoha veřejných budov, velkostatků a zámků.

Do konce svého života se zajímal o všechny technické novinky, přemýšlel o jejich řešení. Poslední léta pobýval částečně v Praze v Korunovační ulici, částečně v Bechyni u dcery a ve Stádlci u Tábora u syna Jana, kde 22. ledna 1941 zemřel. Pochován byl na vyšehradském Slavíně.

Zbudoval první elektrickou dráhu v Rakousku v letech 1902-1903 Tábor-Bechyně...

-ap-

Další odkazy:
ELINKA - elektrická dráha Tábor - Bechyně
WWW stránky města Plánice u Klatov