Rodina prožívala těžkou dobu, otec opustil v Českých Velenicích zavedenou pekařskou živnost a stal se úředníkem Hospodářského družstva v Bechyni. Květoňovi bydleli nejdříve ve mlýně v Zářečí u Mrázů, potom v dalších podnájmech.

Mladí lidé hledali únik z těžké válečné reality hlavně v přírodě a ve sportu. Mladý student, který se v Českých Velenicích a v Třeboni věnoval aktivně téměř všem dostupným sportům (1. liga tehdy „české házené“, tenis, fotbal, hokej, lyžování) si v novém bydlišti okamžitě našel své vrstevníky se stejnými zájmy. Vytvořila se přátelství a parta na celý život. Bratři Kolářové, Honza Simota, Tonda Lenz, Karel Šašek, Tonda Trojáček, Evžen Illín, bratři Mrázové, později Franta Dousek, Karel Švehla, Majka Čech a mnoho dalších. Kamarádi se potkávali rok co rok na bechyňské plovárně, v hospodě „U Šašků“, potom „Na panské“, při sportu, při nesčetných táborácích a ohníčcích, později s manželkami a ratolestmi.

Po skončení války, během které František Květoň odmaturoval a byl totálně nasazen, odešel v roce 1945 studovat na lékařskou fakultu University Karlovy do Prahy. Otec, který celou válku čekal na návrat do rodných Českých Velenic, zemřel v roce 1946 v důsledku zjištění totální devastace a rozkradení rodinného majetku Malinovského hordami.

Protože represe německá byla vystřídána represí sovětskou, někteří z kamarádů emigrovali, jiní byli postiženi ztrátou svobody. Všichni ale, pokud to bylo možné, nacházeli vždy cestu do svého městečka nad klidně plynoucí Lužnicí a věděli, že město jejich mládí je nezklame, že zase zazní písničky od „Šašků“ a krásné léto zahojí šrámy na duších.

František Květoň ukončil studia pouze za podpory maminky v roce 1950, v témže roce se oženil s táborskou rodačkou Věrou Lhotákovou, s kterou měl dvě děti Ing. Pavla (9.5.1953) a Mgr. Janu (4.11.1958) žijící v současnosti v Bechyni. Od roku 1950 pracoval jako lékař v pelhřimovské nemocnici pod vedením známého chirurga a uznávaného odborník MUDr. Jaroslava Pujmana. Po absolutoriu mnoha školení v oboru traumatologie a plastické chirurgie se MUDr. František Květoň stal vyhledávaným chirurgem a odborníkem na úrazovou chirurgii horních končetin. Již v šedesátých letech v pelhřimovské nemocnici prováděl se svými kolegy úspěšné transplantace kožních štěpů, operace postranních koleních vazů, zavedl angiografii, aortografii a další, na svou dobu velmi progresivní a moderní operační metody a vyšetření. I přes tehdy neodpustitelné kádrové „škraloupy“ se stal na sklonku své kariéry primářem chirurgického oddělení pelhřimovské nemocnice. Byl oblíbeným, lidským a svérázným lékařem, na kterého jeho dosud žijící pacienti vzpomínají s láskou.

Pelhřimovskou nemocnicí prošlo v letech úspěšné praxe doktora Květoně mnoho bechyňských občanů. Potkávali se zde Bechyňáci, kteří se léta nesetkali a na chirurgii ležel vždy alespoň jeden Bechyňák. Primář Pujman doporučoval Dr. Květoňovi, aby na svém razítku měl kromě pelhřimovské taky „bechyňskou nemocnici“.

I když se Dr. František Květoň v Bechyni nenarodil, svou přívětivou a krásnou Bechyni měl nade všechno rád. Chybělo skutečně pouhých několik dnů k tomu, aby se dožil konce komunistického režimu, který se negativně podepsal na jeho osobním a profesním životě. Zemřel 4. října roku l989 a je pochován na bechyňském hřbitově.

Ze vzpomínek:
Při hokejovém utkání v barvách Bechyně proti Bernarticím kdesi na bernartickém rybníku utrpěl F.K. zranění, které mu komplikovalo sportovní vyžití po celý život. Brusle se mu zařízla do škvíry v ledu a došlo k poškození menisku v koleni. Zranění se projevovalo tím, že zcela bez předchozího varování se poraněné koleno zablokovalo, noha zůstala většinou v pravém úhlu a srovnala se až po injekci do kolenního kloubu. Tyto injekce si F.K. aplikoval sám, koleno si ale od nikoho zoperovat nenechal, litoval, že si operaci nemůže provést vlastnoručně.

Za smutného období rakouského „anšlusu“ přijela ze zabraného pohraničí do Bechyně rodina Květoňova.

František se ihned zapojil do bechyňského sportovního dění. Byl výborným hokejistou a hlavní oporou volejbalu, který byl v té době v Bechyni na vysoké úrovni. Volejbalových turnajů se zúčastňovaly přední kluby jako Slavie, Sparta a další ligová mužstva.

Rok 1945 přinesl šťastnou atmosféru - mohli jsme opět začít studovat. František se svědomitě připravoval na medicínskou dráhu a byl mi velkou oporou při mém studiu anatomie. Ale také nechyběl při „náročných toulkách Prahou“ s ostatními Bechyňáky, včetně fotbalových expertů Karla Stropnického, Schmidtmayera, Kafky, Matějky, Hlaváčka i zástupce Zářečí, mohutného ochránce Tondy Trojáčka.

Po dokončení studií pracoval celý život v nemocnici v Pelhřimově, nejdříve jako lékař-chirurg a mnoho let jako primář.

Naše cesty se ale nerozešly, v Bechyni trávil všechen volný čas. Byly to šťastné chvíle na plovárně, karnevalech, u táboráků a v neposlední řadě v hospůdce u Šašků.

V mých vzpomínkách je František velkým člověkem, velkým přítelem a velkou lékařskou osobností. Jistě mu patří poděkování mnoha Bechyňáků, o které jako lékař pečoval.

M.Kolář