František Kyncl

keramický malíř
(15.3.1907, Svratouch u Hlinska - 18.6.1970, Bechyně)

František Kyncl se narodil 15. 3. 1907 ve Svratouchu u Hlinska v Čechách, na Českomoravské vrchovině. Jeho otec byl obuvník, František byl jedním z jeho čtyř dětí.

kynclfrMalířský talent mu byl vrozen, už v pěti letech „kradl“ mamince pytlíky z konzumu, které schovávala na svačiny. Aby mu je nevzala, zalezl do kůlny za dřevo a obyčejnou tužkou na ně maloval. Tehdy nic jiného neměl, rodina si nemohla dovolit kupovat papíry ve městě. Co takový švec musel udělat příštipků, aby uživil rodinu!

Když přišel do školy, učitelé si všimli jeho nevšedního nadání a malířského talentu a velmi přemlouvali rodiče, aby dali chlapce na uměleckou školu. Ti naštěstí dali na tyto apelace, a tak se František dostal na studia do keramické školy v Bechyni. Bechyni si zamiloval jako malebné venkovské městečko, jakým tehdy bylo.Vždy říkával: „V Bechyni bych chtěl žít!“ Ani netušil, že se mu to jednou splní.

V Plzni učil na učňovské pokračovací škole při Živnostenské škole obor keramiky a sochařství. Když zrušili jeho obor, tak jeho spolužák z bechyňské keramické školy, pan Jan Franta, který byl mistrem v keramické továrně v Horní Bříze, ho „ukryl“ v malírně továrny, aby nemusel jako svobodný do Reichu na práci.

Měl tu několik bývalých spolužáků, nyní mistrů. Zde se také oženil a založil rodinu. Tak jsme přežili čtyři válečné roky.Narodily se nám zde dvě holčičky, Andělka a Janička. Pak následovaly další děti, František, který nám, bohužel jako maličký odešel, Františka, Stanislava a Helena. Tak jsme společně zdárně vychovali pět dcer, mám z nich radost a díky jim mohu prožívat své stáří v klidu.

Když roku 1945 bylo války konec, dostali tito keramici nabídky, aby převzali v pohraničí vedení továren po odsunu německých majitelů. Několik mistrů i s manželem se tam vypravilo: Hořejší, Nouza, Štajf a další. Když se manžel po několika dnech vrátil domů, měl vyhlídnuté tři porcelánky a ptal se mě, kam bych chtěla jít. Ale já jsem ho překvapila dopisem z Ministerstva školství s nabídkou nástupu do keramické školy v Bechyni. Byli jsme v rozpacích, čemu dát přednost; nakonec před přepychovou vilou po majiteli továrny zvítězilo skromné (hlavně po finanční stránce) učitelské místo v městečku tichém, klidném a ze vzpomínek milovaném. Koneckonců jsme dobře vybrali, začátky vedoucích v pohraničí byly těžké, v porcelánkách dosud neodsunutí Němci často sabotovali práci, vznikaly požáry a i jiné problémy v tom čase divokém pohraničním kraji.

A potom Bechyně - věčná touha a přání mého muže! Konečně se mu splnil jeho dávný sen!

V keramické škole učil 25 roků (1945 - 1970).

Přestavovala se škola, manžel dva měsíce prázdnin pracoval brigádně bez finanční odměny. Kde co bylo pro školu, vždy u toho byl a žádné práci a pomoci škole se nevyhýbal.

Roku 1959 ho Ministerstvo průmyslu požádalo, aby nastoupil jako expert do Egypta, kde naše přerovské strojírny postavily v Mostorodu u Káhiry velký závod. Manželovi byla přidělena porcelánka s úkolem ji pustit do chodu a zapracovat místní budoucí mistry.

Když navštívil továrnu egyptský president Násir, egyptská společnost objednala jako dar pro něj u manžela vázu. Manžel vázu vymaloval, zlatem se nešetřilo, vymaloval na ni znak Egypta. Váza se natolik presidentovi zalíbila, že si ještě objednal u egyptské společnosti další tři vázy pro jiné státníky se znakem jejich země. Při inspekci ing. Březovský z Ministerstva průmyslu vyjádřil nadšení a napsal poté manželovi uznání, že proslavil nejen keramickou školu, ale i naši republiku. Když po roce svůj úkol splnil, vrátil se znovu do školy ke svým žákům. Na žáky byl přísný, a když se doma zlobil, říkala jsem mu, přece nemohou být jako ty, vždyť je to mládí. Říkával, nebudete-li něco vědět nebo chtít vědět něco víc, zeptejte se mě, rád vám to vysvětlím. Ale neptali se. Neboť čím méně učitel chce na žáku, tím ho mají raději, avšak k jeho škodě. Když pak někteří byli mistry v porcelánkách, psali mu dopisy a na ledacos se ho ptali; že litují, že když jim to nabízel, že se tomu tehdy tak nevěnovali.

Jezdil všechna léta se žáky na praxi do porcelánek na celé prázdniny a vychoval mnoho zdatných a šikovných malířů. Když škola slavila 90.výročí trvání školy, byl vyznamenán za zásluhy pro školství za 25 roků, bohužel, už jenom „in memoriam“.

Rodina a škola, to byly jeho dvě velké životní lásky, pro které žil. Kdo ho znal, musí to potvrdit. Také hodně pracoval pro Městský úřad, kulturu a osvětu ve městě, vše nezištně a rád. Každý se na něho mohl spolehnout, že dané slovo splní.

Z rodinných vzpomínek sest. -ap-

Ze střípků vzpomínek:

Pan učitel jel se žáky do porcelánky na měsíc na praxi. Přišel jeden mistr a řekl: „Mám v oddělení dvě Vaše studentky. Při práci si lakují nehty, odvádí chlapce od práce, já je tu nechci, pošlete je domů!“Kyncl si dívky zavolal, řekl jim, že je mistr nechce, aby jely domů a že pro špatnou morálku budou vyloučeny ze školy. Holky brečely, že jsou ve 4.ročníku, že nebudou moci přijít domů apod. Manžel řekl: „Mě neproste, jděte za mistrem a když mu řeknete, že budete řádně pracovat, snad vám odpustí. Já nemohu nic dělat.“ Za čtyři dny přišel mistr a povídá: “Co jste udělal s těmi studentkami, mně je jich až líto, ony dřou jako koně.“

Ještě jedna epizoda z praxe: Jeli zase do porcelánky na praxi. Manžel jim řekl: „Zítra přijdou všichni slušně oblečení, žádné odřené džíny či snad dokonce potrhané a chlapci slušně ostříhaní! Nezapomínejte, že studenti reprezentují školu!“ Ale dva hoši, ofiny až přes oči, máničky neumyté, vlasy až na ramena. Nikdo prý jim nebude poroučet. Tak manžel je vysadil z vlaku v Praze. Přijedete, až budete ostříhaní. Když ne, jeďte rovnou domů a do školy se už nevracejte!“ Večer přijeli chlapci a hlásili se u vrátného. Ten řekl, jak to, vždyť keramická škola přijela dopoledne. Oni řekli: “On ten kreten nás vysadil v Praze. Už aby ho mrtvice sklátila!“ Když to vrátný říkal mužovi, ten to vzal s nadhledem a řekl: "Sklátí mě, až přijde čas, ale chlapci jsou v pořádku!“

„Začal jsem chodit do bechyňské keramické školy za války. Mou touhou bylo stát se „umělcem“. Prof. Luboš Kopáč, umprumák, který nás učil v letech 1942 1944, našemu ideálu vyhovoval pro svou svobodnou polohu vyučování, tzv. cochcárny.. Pak byla škola zavřena. Po válce po znovuotevření školy nastoupil za prof. Kopáče pan učitel František Kyncl. Výuka se změnila, místo naší představy o umění nastoupilo řemeslo - odborná keramická malba. Pochopitelně nás „umělce“ to nebavilo, panu učiteli jsme dělali různé naschválnosti. Prostě to byl puberťácký protest proti jeho kantorské přísnosti.

Nicméně on dobře věděl, jak říká dnes má dcera, kantorka, :“dobro se má vnucovat“, že nás musí naučit základům našeho řemesla. A malířské techniky od něho vyučené znám dodnes.

Po keramické škole jsem začal studovat na VŠ Umprum u profesora O. Eckerta; tam jsem byl obdivován pro své znalosti, byl jsem jediný, který uměl veškeré techniky keramické malby.

Píši tyto vzpomínkové řádky ve dni, kdy je mi 77 let, už dávno nejsem ten neposlušný puberťák z keramiky a doufám, že až se, pane učiteli, setkáme znova, budu Vám moci poděkovat za znalosti, které jste nás naučil.

Radko Plachta, sochař

Vytvořeno 27.4.2015 23:56:44 | přečteno 1391x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 
č. účtu: 19-0701467359/0800 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa: 7.00-11.00, 12.00-17.00

mimo úřední dny je úřad otevřen takto:
(doporučujeme si schůzku předem domluvit)

úterý, čtvrtek:  7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek:  7.00-11.30

 
load