Jako děti jsme nic takového nevěděli, ani nevnímali, jenom jsme se vždy těšili, když jsme potkali Frantu Motora, jaká bude zábava. Franta měl hlavu plnou velikých myšlenek, jak odstranit těžkou a vysilující práci a potřeboval to sdílet a propagovat. My byli jeho věrnými a dobrými posluchači a on věděl, že smích je největším pomocníkem řečníka a uměl svoje myšlenky přednést a předvést tak, že to bylo vždy nejveselejší divadlo. Tvrdá, krutá a vysilující práce nedokázala otupit jeho ducha. Všechno, co učinilo z lidí vynálezce a výrobce strojů, pohánělo Frantovy myšlenky, jak se otrocké práce zbavit. Měl řadu návrhů na perpetum mobile. Měl to být ohromný zvon, nebo kilometr dlouhá páka a nejlepší bylo, jak využít sílu vody, která je věčná. Později pamatuji Frantu jako důchodce, kdy mohl všechen čas a energii věnovat propagaci svých myšlenek. V létě to byly lavičky na náměstí a kdekoliv jinde a plovárna, v zimě pak Zbudilovo holičství a Fárníkova dílna, kde se konaly „vřavy“, na které nás Franta neúnavně zval. Mnoho detailů a ustálených výstupů mi vymizelo z paměti. Muselo by se sejít více pamětníků, abychom dali více dohromady.

Nejlépe si pamatuji Frantu z plovárny. To bylo jeho velmi oblíbené působiště, kde bylo dostatek zábavychtivých posluchačů lehce přístupných. Franta přicházel denně, a tak jednou dopoledne za horšího počasí, kdy bylo na plovárně volno, přišel také ještě jako student fotograf Ivo Gil a pořídil nesmrtelnou fotoreportáž Franty Motora. Seriál snímků vypovídá víc než všechna slova.

Kdyby Franta vystudoval školy, získal dostatek vědomostí, pak s jeho zvídavostí a přemýšlivostí a s jeho propagačním talentem by byl váženým odborníkem, šiřitelem technického pokroku. Jako ubohý sirotek a udřený nádeník byl jen pozoruhodným obyvatelem Bechyně. Jeho stopa zůstává v myslích pamětníků a já děkuji náhodnému setkání talentovaného fotografa s naším bechyňským prorokem za dokonalou památku na Frantu Motora.

Majka Čech, 29. XI. 2001

Při nádenické práci se jeho myšlenky mohly orientovat na nápady, jak se dřiny zbavit. Upnul se na využití strojů a motorů odtud jeho pojmenování: Franta Motory nebo Franta Motor. Všem říkal Pepíčku a Máňo.

Jeho pozdrav s námi zněl:
„Ať žijou stroje a motory!“
F. M.: „Ať žijou pro blaho lidstva!“
„Co bude navěky?“
F. M.: „Voda!“

Franta seděl ve Zbudilově holičství a stále si posunoval šálu kolem krku. Obrátil se na pana Voborského: „Pepíčku, kolik je nás v republice?“ Pan Voborský: „Já přesně nevím, ale ty to, Franto, budeš určitě chtít vědět přesně. No, myslím, že asi kolem 15 milionů.“ Franta Motory: „Tak si představ, kolik času se ušetří, když uzel uvážeš napevno a jen ho přitáhneš.“

„Pepíčku, máš děti? Nedělej děti, děláš státu jen otroky a vojáky!“

„Pepíčku, pamatuj si, že všichni, kteří končí na -telé jsou hovada, krávy, blbci. Podívej: učitelé, vychovatelé, ředitelé, velitelé, ….“a vyjmenoval asi dalších deset povolání končících na telé.

Ve výčepu na Panské: „Franto, můžu ti objednat Tesavelu?“ Franta přehodil nohu přes nohu, neopakovatelně měl kolena kdesi pod bradou a odpověděl: „Objednej, ale nerozmazluj mě, protože návyk je hrrůza. Pamatuji si za války chlapy; když neměli co kouřit, tak by se i podřízli.“

S láskou vzpomínám na výlet s Frantou Motory. Domluvili jsme se, že půjdeme spolu na Hutě a on mě ukáže, kudy dvakrát denně chodil a kde pracoval. Manželka s dětmi nás doprovodily za most a vybavily nás spoustou kremrolí /jak říkal Franta kremolí/. Když jsme došli do bývalého lomu, Franta ožil. Ukazoval haldy hlušiny, které vyvozil z kamenného lomu, ukazoval, kde stávala drtička apod. K tomu patří příběh, kdy spolupracovníci Frantu vyhecovali, jestli dokáže drtičku naložit tak, aby ji zahltil. Opravdu se mu to podařilo a drtička musela jít do opravy.

František Mikšovský, nar. 3.10.1905 v Bechyni
otec: Karel Mikšovský, obuvník, nar. 23.6.1872
matka: Františka Duspinová, nar. 1.1.1875, rodiče byli oddáni 10.7.1900
bratr: Jan Václav Mikšovský, nar. 11.5.1908 v Bechyni manželka Františka Mikšovského: Josefa Hroníková /nar. 14.5.1905 ve Vídni/, sňatek byl uzavřen 26.9.1949 s Josefou Šefčíkovou, roz. Hroníkovou. Manželství bylo rozvedeno, ale v roce 1961 bylo opět uzavřeno.
Manželka zemřela 22.2.1990 v Táboře, František Mikšovský byl od srpna 1990 v Domově důchodců v Bechyni, zemřel 6.3.1992 v Bechyni.

A.+ R. Plachtovi