Byl v 1. světové válce v Rumunsku u Timisoiry (Temešvár) a v Haliči v Poslku. Válku přežil ve zdraví a koncem války byl povýšen na kapitána. Po skončení války byl v zajetí v Roverettu u Verony. Byl vyznamenán válečným křížem od císaře Františka Josefa a další císařské vyznamenání získal za záchranu dvou tonoucích dívek.

Po válce a návratu domů dokončil v Praze malířskou akademii a udělal si rovněž profesuru. První zaměstnání nastoupil v Zeměpisném ústavu v Praze. Druhé zaměstnání nastoupil ve Svatém Jánu pod Skalou jako učitel kreslení. Potom učil v Praze, Táboře a v Martině na Slovensku.

Vždy o prázdninách jezdili s manželkou na Slovensko, kde maloval krajiny, vesničky, ale hlavně krojované selky a starce.

Miloval Bechyni a proto tam od jara do podzimu jezdil malovat. namaloval zde nejvíce motivů zámku, kláštera, údolí Smutného potoka a Obůrky.

Jako konzervátor Státní památkové péče se zároveň s veškerým úsilím staral o bechyňské památky s cílem zachránit vše krásné, což se mu ve většině případů podařilo.

Dále vedl dlouhá léta malířský kroužek v Táboře.

Jelikož nebyl politicky aktivní, měl výstavy svých obrazů až ke konci života Sezimovo Ústí, Tábor, Bechyně. Maloval krajiny nejvíce Bechyni, kde nacházel neustálou inspiraci. Dále byl vynikající portrétista, namaloval i krásná zátiší včetně květin. Celkem namaloval cca 4000 obrazů. Zároveň dělal i lepty (rytiny), ponejvíce Bechyni a jejich prodejem získával peníze na opravu bechyňských památek.

Byl jmenován čestným občanem Města Bechyně. Město Bechyně vlastní 19 obrazů-panorama krásných bechyňských partií.

Zemřel 29.8.1975 v táborské nemocnici a jsou společně s manželkou pochování na františkánském hřbitůvku u bechyňského kláštera na základě rozhodnutí Biskupské diecéze v Českých Budějovicích.

Prof. Jindřich Schenk

Rembrandtovská postava, přivřené oči skryté pod hustým obočím, malířský baret kryjící prošedivělý vlas to byl pan profesor Jindřich Schenk.

Poprvé jsem se s ním setkal v době okupace na táborské reálce. My studenti jsme pro malířské umění příliš nehorovali. To také bylo na našich výkresech vidět. Pan profesor si byl vědom, že malování se nedá naučit, že je k němu potřeba nadání a to je vrozené. Malířských talentů ve třídě mnoho nebylo, snad jen jeden. Nám ostatním se pan profesor snažil vysvětlit, co je to umění a co je kýč. Udělal pro nás mnoho, dal nám základy estetické výchovy, která dnešní mladé generaci tolik chybí.

Profesor Schenk byl zamilován do města nad Lužnicí Bechyně. Dovedl více než jiní vnímat její krásu, krásu prostou a přesto vznešenou, krásu, kterou vytvářela staletí, krásu, která ji dala název "perla jižních Čech". Více než kdo jiný si uvědomoval, že tato krása může být zničena, nebude-li chráněna, nebudou-li si jí uvědomovat všichni lidé.

Lásku k Bechyni přenášel v kamarádství k nám studentům, kteří jsme zde bydleli. Bylo to jakési privilegium, které získal každý, kdo odtud pocházel. Něco za něco. Za tu benevolenci a shovívavost jsme byli jeho živými spojkami s tímto městem. Přinášeli jsme mu zprávy, odnášeli jsme jeho vzkazy. Bechyně byla denně na repertoáru. Učil nás dívat se kolem sebe "schenkovsky", vidět a vnímat krásu, i tu všední, okoukanou, kterou jsme dříve nepoznali. To nám zůstalo dodnes.

Podruhé jsme se setkali v sedmdesátých letech. Oba jsme zastávali funkci konzervátora. On státní ochrany památek a já státní ochrany přírody. Pochopitelně to opět byla Bechyně. Sedmdesátá léta byla chaotická. Despotismus dob minulých dozníval. Myšlení velkých a mocných se mnoho nezměnilo, ale přece byly již okamžiky, kde se mohlo myslet i na něco jiného než politiku. Na poezii, krásu, estetiku, přírodu. A tady byla naše společná parketa zachraňovat neposkvrněný ráz města. Bývalá hrdost člověka že něco vlastní, byla nahrazena obecností, že vše je naše. A tak člověk esteticky negramotný choval se k umění i přírodě cize. Je to naše, tedy nikoho,využijme tedy všeho, co se dá. Proti tomuto obecnému myšlení vystoupili dva konzervátoři, neposkvrněni dobou ani stranou, spojeni myšlenkou, že je nutno chránit město, přírodu, život.

Podařilo se nám mnohé. Neposkvrnit Raušalův územní plán výstavby města, zabránit chaotické výstavbě zahrádkářských kolonií, které často jsou skutečnými slumy. Zachovat starobylý ráz města, získat finanční podporu na ochranu některých jeho památek, i zachovat neporušený pás zeleně kolem celého města. Některé věci se nepodařily. Architektonická památky Jagerhausu a původní klasická barokní výstavba v jeho pokračování byla zbořena. Dnes je tu prázdnota vykřičník hlouposti doby minulé.

Velký boj jsme vedli o klášterní zahradu. Prosazovaný plán města neobstál, zvítězil návrh prosazovaný panem profesorem. Ještě dnes si vzpomínám, jak zástupci města nechtěli vůbec jednat s námi konzervátory a jak nakonec museli přijmout naši myšlenku. V té době jsme si byli velice blízcí, oba jsme své město milovali.

Náhlá smrt odvolala pana profesora ze života. Chybí nám, kteří jsme ho znali, chybí městu, které tak miloval. Splnilo se mu poslední přání být pochován v klášterní zahradě na skalním ostrohu nad Lužnicí.

Odešel učitel, přítel a později i kamarád. Slíbil mi obraz města, které jsme oba měli rádi. Nesplnil svůj slib jen proto, že ho Bůh povolal k sobě. Děkuji vám pane profesore, za vše co jste pro své město vykonal. Děkuji vám za to, že jste mně naučil snímat krásu a ctít život.

RNDr. J. Bumerle