Karel Hugo Hilar

(vlastním jménem Karel Bakule), narozen 5. listopadu 1885 v Sudoměřících u Bechyně, zemřel 6. března 1935 v Praze.

Náš protagonista Karel Hugo Hilar pocházel ze starého sudoměřického rodu, jeho děda, Václav Bakule, byl sudoměřický rodák a majitel usedlosti čp.16, kde se tehdy říkalo „U Holubů“. Otec Hilara, František Bakule, postavil v Sudoměřicích v roce 1883 dům čp. 62 na křižovatce týnské a bechyňské silnice. Říkalo se tam „Na Bakulárně“.   „V tomto domě zřídil hostinec, byl také hudebníkem a věrným druhem bývalého kapelníka J.Jirky. Tato kapela bývala široko daleko známá a vynikala nejen dobrým výkonem muzikantským, ale i svérázným humorem. Byl jejím členem i František Jáchym, u něhož o žert a vtip nebylo nikdy nouze.“

Když se svéráznému Františkovi Bakulů nedařilo v hostinské činnosti, prodal dům a odstěhoval se do Prahy v roce 1887. Nejdříve pracoval u soudu, později se stal úředníkem Zemské banky. Zapsal se však také do naší literární historie jako autor naučných erotických publikací („Rozmary erotismu“, “Osudy krásných žen“, „Kouzlo ženy v zápase sociálním a erotickém“).

Takže syn, Karel Bakule, později Hilar, se odstěhoval ve svých třech letech do Prahy, kam si přinesl nejen své jihočešství, ale i svéráznou otcovu povahu. Proč došlo ke změně jména? Z jakého důvodu? Literárního, uměleckého nebo rodinného? Mohu pouze citovat: „Ve farní matrice je zápis o úřední změně jména výnosem místodržitelství v Praze ze dne 8.3.1911 č.1.B 854 byla povolena výjimkou změna příjmení v Hilar“. Maminka, Marie Vitoušková z Netěchovic. se seznámila se svým budoucím manželem na posvícení při muzice. Její sestra, provdaná Novotná, byla manželkou ředitele divadla Karla Novotného.

Karel Hilar projevoval svůj talent velmi brzy; již ve 13 letech napsal svou první hru, v 17 letech vydal tiskem básnickou sbírku. Jeho literární činnost byla nejen rozsáhlá, ale i rozmanitá. Byl až chorobný ve své snaze zprostředkovat své mladistvé a průbojné názory. Byl silně ovlivněn francouzskou dekadencí z konce 19. století. Z té oblasti volil i překlady pro „Moderní bibliotéku“ s velice odvážným programem. Vydával ji od roku 1903. Byl ve skupině odbojného literárního křídla „Moderní revue“. Tato jeho původně osvětová vize jej přivedla k divadlu. Nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech jako tajemník. Předtím však vystudoval klasickou filologii (jmenován PhDr. r. 1911) na pražské universitě. Z této funkce tajemníka se záhy uplatnil jako režisér. Byl jmenován dramaturgem (r. 1913) a šéfem činohry (1914). Nastavil si svou laťku velmi vysoko, proti tradicismu v divadelním oboru. Nebylo a není to jednoduché. Ve vzpomínkách současníků vystupuje mnohdy jako netolerantní, nejvýš postavená osobnost – ale jde to v tomto poslání jinak? Jací byli všichni ti principálové: J.K.Tyl, Otomar Krejča, Miroslav Macháček? V jistých polohách nesnesitelní.

Hilarova dramaturgická práce začala novou etapu divadla, která pozvedla tento obor na evropskou i světovou úroveň. Byla to práce obtížná, kdy měl proti sobě herce, kolegy režiséry, oficiální místa, kritiku. Byl nekompromisní, ale nadšený svou tvůrčí prací. V jeho tvorbě byla příslovečná kázeň, přísnost ve volbě výrazových prostředků. Také se jeho osobnost podepsala do divadelních dějin. Měl všechno promyšleno, roli režiséra – dramaturga chápal ve všech souvislostech. Například si zvolil scénografa, také úžasnou osobnost, kubistického výtvarníka Vlastislava Hofmana. Jeho kresby Dostojevského postav zaujaly Hilara tak, že si ho pozval ke svým divadelním projektům. Jejich společná dílna Hilar – Hofman byla impozantní. Vlastislav Hofman navrhoval scény velice expresivní, citově vypjaté, navrhoval i kostýmy, aby tak dotvořil své a Hilarovy představy. Bylo to nové a objevitelské. Tak se Hilarovou zásluhou změnila vinohradská scéna na středisko moderní divadelní práce a úspěšně konkurovala činohře Národního divadla. Všechny tyto úspěchy vedly k tomu, že byl postaven do čela Národního divadla od 1.1.1921 do své smrti. Opět musel čelit odporu herců, režisérů, kritiky.Nicméně se ihned režisérsky prosadil , opíral se o herce, kteří za ním přišli z Vinohradského divadla (V.Vydra, B.Karen a další), kteří podpořili jeho dynamické vyjádření divadelní hry. Ne vždy jeho inscenace zaznamenaly úspěch,ale jmenujme ty nejúspěšnější: Moliére: „Zdravý,nemocný“, bratři Čapkové „Ze života hmyzu“, Shakespeare: „Romeo a Julie“.

V druhé etapě odstoupil od expresionismu k civilismu po své delší nemoci v roce 1925. Znamenalo to civilnější a věcnější vyjadřování, cíl byl více naměřen k sociální konsolidaci. Zaměřil se na osobní problémy jedince, které akcentoval např. v Shakespearově „Hamletovi“, Rollandově „Hře o lásce a smrti“, Hilbertovi „Job“ a „Pěst“, O´Neilově „Podivné mezihře“ apod.

Po určité době si uvědomil zúženou hranici civilismu, v jeho spektru pozornosti se pak objevil i Tyl, Gogol, bratři Mrštíkové… Nezapomenutelné jsou jeho režie, jeho pojetí Sofoklovy tragedie „Král Oidipus“, Brucknurova „Alžběta anglická“, Besiérova „Alžběta Brouwingová“ a O´Neillova trilogie „Smutek patří Elektře“.

K.H.Hilar povznesl ve své době tvůrčí principy Národního divadla, přivedl na „prkna která znamenají svět“ řadu nových umělců, modernizoval celou scénu a důrazně požadoval respekt režisérskému záměru.

Jeho manželkou byla od roku 1914 známá herečka Zdenka Baldová (1885 – 1958).

Hilar pracoval tak neúnavně (ve svém literárním, dramatickém a režisérském postě), že zcela vyčerpán již v 39 letech byl zasažen mozkovou mrtvicí; po roce a půl se však vrátil do Národního divadla a pracoval jakoby posedlý běsem skonu. Bohužel, konec nastal 5.3.1935 v Jílovišti u Prahy, kam si jel odpočinout a po převozu do nemocnice v Praze zemřel.

Brzy po jeho smrti se sešla v Praze Společnost přátel dr.K.H.Hilara a postarala se o pamětní desku na jeho rodném domě v Sudoměřicích. 28.6.1936 byla deska slavnostně odhalena. Za přítomnosti rodiny i přátel zazpíval mužský sbor zpěváckého sboru v Bechyni Lužničan, projev přednesl ředitel Národního divadla Dr.Fischer, dále ředitel Městského divadla na Vinohradech Dr. B.Jahn, spisovatel a kritik Dr. J.Träger, člen ND Eduard Kohout, herečka pí Kopřivová, z ministerstva Dr.Chaloupek, pan Findeis za táborské ochotníky, za osvětový odbor pan učitel Rudolf Burian, statkář František Benda poděkoval za práci na zvýšení kulturní úrovně národa; desku odhalila pí. Kronbauerová,členka Národního divadla. Jménem rodiny poděkoval za poctu Dr.Novotný i tehdejší majitel domku pan K.Kudrna „prostými slovy projevil úctu k muži, který svou šlechetnou prací uctil krov, pod kterým se zrodil a slíbil desku ve vážnosti chovati a opatrovati.“

Jeho význam pro české divadlo snad umocníme výrokem E.F.Buriana : „Vzdejme čest a chválu velkému Hilarovu dílu, bez něhož si vůbec nedovedu představit pokrok v českém divadle.“

Z použité literatury: čas. Lázně Bechyně, Kulturní adresář ČSR, Táborské listy, článek pí Martiny Sudové, Knižní novinky 2005 a vzpomínek K. Rohana

sestavila -ap-

Vytvořeno 28.4.2015 10:38:49 | přečteno 2217x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 
č. účtu: 19-0701467359/0800 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa: 7.00-11.00, 12.00-17.00

mimo úřední dny je úřad otevřen takto:
(doporučujeme si schůzku předem domluvit)

úterý, čtvrtek:  7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek:  7.00-11.30

 
load