Měli čtyři děti: Annu, Karla, Josefu a Josefa. Všechny děti byly nadané a dobře se učily. Po otci zdědily odvahu,podnikavost a matematický talent, po matce pracovitost, vytrvalost a výborný hudební sluch. Hudební nadání se nejvýrazněji projevilo u syna Karla. Ale o žádném hudebním vzdělání se neuvažovalo, zdědí přece mlýn a nač by mlynář potřeboval muziku. Až ve svých 12 letech na přímluvu učitele dostal od otce housle. Učil se hrát s velkou chutí a vytrvalostí. Po dokončení měšťanské školy v Bechyni odchází studovat na dvoutřídní obchodní školu do Českých Budějovic. Na muziku však nezapomíná. Učí se hrát na violoncello, které se později stává jeho oblíbeným nástrojem. Byl členem studentského smyčcového kvarteta.

Po skončení obchodní školy se vrací do mlýna, aby dokonale zvládl mlynářské řemeslo.K tomu patří i práce na polích a lukách. Ale na muziku a zpěv si vždy ještě najde čas. Na mlýně zůstává on a mladší sestra Josefa, Anna odchází z domova a Josef studuje na reálce v Táboře, aby se později stal důlním inženýrem. Když se však sejdou všichni doma, je mlýn plný hudby a zpěvu. I na četných výletech (nejčastěji do Bechyně) jsou oblíbení jako dobří zpěváci, tanečníci a společníci. Mají své přátele, ctitele a ctitelky, Pro jednu z nich, Milušku, píše devatenáctiletý Karel mazurku „Miluška". Je to nejstarší z jeho dochovaných skladeb. Dodnes se hraje a je oblíbená.

Aktivní vojenskou službu nastoupil Karel Kazimour u 102. pěšího pluku rakouské armády do Benešova u Prahy. Měl štěstí stal se členem plukovní kapely, a tak vojnu strávil u muziky. V kapele ovládl hru i na další nástroje: klarinet, flétnu, violu a kontrabas. Zahrál na všechno, naučil se rozepisovat noty, znalosti z harmonie mu prospěly při skladatelské činnosti.

První světová válka, která vypukla v r. 1914, ukončila idylický život ve Viktorově mlýně. Karel i Josef narukovali. Josef neunikl bojům na frontě (po válce se vrátil jako ruský legionář), zato Karel „bojoval“ se smyčcem v ruce u orchestru 102. pluku, Hrál na housle, podle potřeby i na jiné nástroje.

13. prosince 1915 píše rodičům z uherského města Békésczaby:
„Já dostal k Mikuláši hvězdu na límec, jsem tedy teď pan kaprál, a zároveň jsem se stal z houslisty basistou. Jakouš šel totiž do špitálu a teď neměli basistu. Já jsem holt takový člověk „pro všecko“. Dnes už potírám basu v divadle. Kapelník jede na Vánoce do Prahy a první basista bude pak za něho dirigovat, a tak zůstanu jediný basista v celé hudbě!“

A tak muzika zachránila Karla v 1.světové válce před frontou a snad i před smrtí. Po válce se vrátil do rodného mlýna, hlavu má plnou hudby, zapisuje si melodie, kupuje noty, dopisuje si s přáteli z plukovní kapely, s chutí se zapojuje do veřejného života v Bechyni a v okolí je prostě všude, kde se hraje a zpívá. Otec nerad vidí tyto jeho záliby, Josef i obě dcery odešli z domova a stárnoucí rodiče si přejí, aby Karel převzal mlýn i hospodářství a oženil se. Karlovi je 33 let a je stále svobodný; konečně v dubnu r.1922 uzavírá sňatek s Marií Sosnovcovou, dcerou starosty ze Stehlovic u Milevska.

Manželství Karla a Marie Kazimourových bylo harmonické a jejich tři děti vyrůstaly v ovzduší rodinné pohody. Marie byla tichá, pracovitá, skromná a snášenlivá. Měla výtvarné nadání a sama dobře zpívala, takže pro Karlovy hudební záliby měla pochopení.

Děti měl moc rád a snažil se je dobře vychovat. Dbal na to, aby děti pomáhaly doma, na lukách i na polích a naučily se tak dělat všechny druhy práce. Hrát na housle je však sám neučil. Neměl k tomu čas ani trpělivost. Říkal, že mu to jejich vrzání ničí uši. A tak Vlasta, Bláža i Karlík chodily na hodiny houslí k panu řídícímu Kvičínskému.

Pan řídící Kvičínský z Haškovcovy Lhoty byl Karlův nejlepší přítel lidský i muzikantský. Hráli spolu v domácím kvartetu a chodili hrát i do bechyňského orchestru. Dalším členem kvarteta a dobrým přítelem rodiny byl pan řídící Knot z Radětic. Sestavil z radětických školáků dechovou kapelu, organizoval ochotnické divadlo, kde hrál i Kazimour, který pro ně skládal písničky.

Karel Kazimour žil muzikou, byla to jeho největší láska. Byl dirigentem hudebního odboru Sokola, byl přítomen při všech veselých i smutných událostech. K poctě bechyňskému hostu Františku Pilátovi, členu České filharmonie, zkomponoval v r.1934 nový pochod „Od Pontia k Pilátovi“. Při 100.výročí hymny „Kde domov můj“ řídil hudbu při představení Fidlovačky. Hrál téměř na všech slavnostech spolků a korporací. A kolik slavných nebožtíků doprovodil na cestu poslední!

Z kroniky Josefa Buriana: „ 23.leden 1936 byl pro Karla Kazimoura nade vším radostným. Dirigoval totiž svá vlastní hudební díla na pražském koncertu ve velkokavárně „U Nováků“, kde výsledek překonal všechna očekávání.

S napětím jsme očekávali, jak zhostí se svého úkolu před pražským náročným posluchačstvem a jak přijmou Pražané venkovské hudební náměty našeho dirigenta hudebního odboru Sokola. A Karel to vyhrál!!! Přejeme to našemu neúnavnému kulturnímu činiteli, vždyť jeho úspěch je naší největší chloubou a radostí.“ V r.1941 se ustavil v Bechyni Filharmonický orchestr (asi 50 mužů), hlavním organizátorem a dirigentem byl přednosta žel.stanice pan Ludvík Mrázek, K.Kazimour byl jeho náměstkem.

Ze vzpomínek Františka Kvičínského, učitele v Haškovcově Lhotě:
„Už od svých mladých let skládal drobnější hudební skladby, měl k tomu vrozené schopnosti. Byl úplným samoukem, skládal hudbu taneční, různé pochody, náladové skladby, hudbu scénickou i chrámovou. Neměl doma klavír, aby si mohl své hudební nápady přehrávat, i když celý život po něm toužil. A tak své vnitřní hudební představy přenášel hned na papír a pak to byl orchestr, který mu potvrzoval jejich správnost. Rád své skladby dirigoval. Jako dirigent byl bohatě vybaven. Měl tři taktovky: jednu krásnou, stříbrem vykládanou v pouzdře. Té nepoužíval, to byl dar. Druhá taktovka byla ta pravá, pracovní, jednoduchá, tenká, ohmataná, s tou obyčejně vystupoval. A ta třetí no,to bylo tak: „Jednou jako obvykle až do večera pracoval doma na poli a potom honem do Bechyně na zkoušku… Zapomněl na taktovku, musel si tedy opatřit náhradní. Ušmikl si pěknou rovnou bezovou větvičku, strčil si ji do kapsy a bylo po starosti. Byl to výborný člověk, přímý a nesmlouvavý, se smyslem pro dobrovolné plnění povinností , které často přesahovaly jeho soukromé zájmy. Ochotně se vždy exponoval pro druhého a pokud to bylo v jeho silách, rád každému pomohl. To jsme poznali zejména za okupace v době války, dokud mlel ve svém mlýně.“

Pěkně by se psalo o této krásné, nadané osobnosti, kdyby… a to kdyby je tak těžké, osud promarněný díky upovídané puse kolegy, člena předsednictva okresní záložny v Bechyni. Předsednictvo, kde byl členem i K.Kazimour, se sešlo na jedné schůzi na jaře r.1942. Jeden z členů společenstva pan Severin Krzák z Bernatic vyprávěl o svém synovi, který začátkem války uprchl za hranice a stal se letcem v anglické armádě a také o parašutistech na Bernarticku, kteří tam měli organizovat tajnou podzemní činnost proti „Říši“. Našel se zrádce, který udal bernartické občany pro údajnou ilegální činnost a tak byli gestapem zatčeni a postupně popraveni všichni, kdo viděli parašutisty v Bernarticích nebo o nich jen slyšeli. V té zlé době zahynuli všichni členové Krzákovy rodiny i mnozí další občané z Bernartic a okolí. Tak přišel o život i Karel Kazimour, bylo mu 53 let! Ještě v cele klatovské věznice prý zpíval české písně, aby povzbudil sebe i ostatní vězně. Muzika mu byla utěšitelkou i v posledních chvílích života. Na popravišti v Lubech u Klatov, kde zemřel Karel a mnoho dalších politických vězňů, je dnes pamětní deska s nápisem:

Zde dali své životy za vlast
naši mučedníci a hrdinové.
Zemřeli, aby druzí mohli žít.

Z dochovaných skladeb K. Kazimoura: pochod „Od Pontia k Pilátovi“(1934), „Do skoku“, polka třasák (1909), „Miluška“, mazurka (1909), „Píseň lesa“, valčík (1936), pochodová píseň „Ta naše pěchota“ (1936), píseň a waltz „Touha“ (1934), pochod „Nad horou svítá“ (1936),pochodová píseň „Travička zelená“ (1936), valčíková píseň „Stará romance“ (1936), pochod „Vlaj, prapore, vlaj!“, valčík „Otavské perly“, polka „Našim děvám“, valčík „Bechyňské zkazky“ (1937), polka „Viktorovská“ a „Poštovská“, „Malá serenáda“ a pochod „Vlasti zdar“.