Město Bechyně

Celá generace si zpívala jeho písničky, recitovala jeho verše, nejen pro poetickou a hudební kvalitu, ale i jako projev vzdoru proti komunistickému a tvrdému normalizačnímu režimu.

Karel Kryl měl s tímto režimem své zkušenosti již od dětství, kdy rodině zlikvidovali tiskárnu. Tiskli zde náročná díla B.Reynka, Karla a Josefa Čapka, Floriána, V.Nezvala, F.Halase…, zatkli jeho paní učitelku, tátu vyhnali do hutnické výroby, kde musel dokonce likvidovat v peci tiskařské stroje svého dědy. Mámu s třemi dětmi Marií, Karlem a Janem vystěhovali z domu. Rodina se přestěhovala do Nového Jičína, aby si děti nenesly s sebou nálepku buržoasní třídy a mohly studovat. Marie Krylová a o rok později i Karel Kryl byli přijati na Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, kde absolvovali v r. 1961 a v r. 1962. Kryl se stal kouskem srdce i Bechyňákem. Zážitky v těchto citlivých letech bývají dominantní.

Ze vzpomínek na studia v Bechyni:
„Měl jsem ohromné štěstí na profesory. Především vzpomínám na profesora Staška, to byl fantastický člověk, který patřil na univerzitu, ale protože byl politicky nepohodlný, tak skončil na keramičce… Jak sám říkal, byl jsem zámožný a proto zločinec. Po vítězství dělnické třídy ho posadili do basy, pak dělal krátce zedníka a nakonec učil matematiku na keramičce. A aby nemusel do partaje, tak se ujal školního divadla. Pro mě je ctí, že takového člověka znám. On má naprosto fenomenální paměť, vždycky si pamatoval jména a adresy všech svých studentů. A když jsme se teď po letech potkali, tak jenom řekl: ,Á, Karel Kryl, Nový Jičín, Máchova 18.´“ Pan profesor Stašek uvedl Kryla i na divadelní prkna, zahrál si epizodní roličku ve studentském představení v r. 1960 pod režií právě prof. Staška ve hře Voskovce a Wericha „Gorila ex machina“.

Vzpomínky pokračují:
„Keramická škola měla dva internáty rozdělené zahradou: jeden ve starém klášteře, s nádhernou kaplí a refektářem. Tam spaly holky. Na druhé straně jsme spali my kluci (vila Elektra a Slavie). A mezi oběma budovami byla zahrada vzdechů, jak jsme jí říkali. Vůbec, v Bechyni jsme si užívali spousty radostí. Hráli jsme fotbal (dokonce já za Jiskru Bechyně), jezdili jsme na vodu. Rád na to vzpomínám. Tenkrát byla doba velkých trampingů, na keramičce vznikl klub Demižon, jehož členy byli třeba Miki Ryvola nebo Petr Heřman. Později společně jezdili do osady Zlatý klíč. Mělo to v sobě velikánské kouzlo. Získal jsem k Bechyni krásný vztah.“

V Bechyni také poznal prvního písničkáře v životě Majku Čecha. I Krylova první písnička byla napsána v Bechyni: „Potkal jsem svou tchýni, na mostě v Bechyni, vítr jí rozcuchal drdol...“

Jeho vrstevník, student keramické školy, nyní učitel téže školy, Míla Dobiáš:
„Chodil jsem sice ve stejných letech do keramické školy, já na technickou větev, Kryl na výtvarnou; ale my jsme měli svoji partu, nijak jsem se s ním nesetkával. Navíc byl takový uzavřený do sebe, pamatuji si ho často u plotu vilky Gärtnerů, kde si brnkal na kytaru. Spíš jsem znal jeho sestru, oproti němu udělanou holku, která měla krásný, dlouhý a silný cop, se kterým nás mlátila. Jeho písničky jsem měl a mám rád, on sám mě nijak nepřitahoval, nebyl můj typ.“

Karel Kryl rád četl, byl jiný než jeho vrstevníci, raději vyhledával starší kamarády. V internátě bydlel na pokoji s Janem Proško, o rok starším studentem. Ten na něho vzpomíná rád, byl svědkem jeho kytarových a písničkových začátků. Například Krylova písnička, později protestsong „Bratříčku, zavírej vrátka“ podle jeho svědectví vznikla v Bechyni již v roce 1961. Řada zážitků a zkušeností se školou a Bechyní je spojovala. Pan Proško byl také jedním z mála, možná jediný, který se nebál ho navštívit v Mnichově . Syn p.Proško, Patrik, také absolvent bechyňské keramické školy, vytvořil reliéf K.Kryla, který je instalován v budově této školy.

Jak na K.Kryla vzpomíná paní prof. J.Karlíková, která ho učila češtinu na Střední průmyslové škole keramické:
„Kryl nevybočoval ani výraznými úspěchy ani výraznými průšvihy. Učil se celkem dobře, byl takový dvojkař. Co ho bavilo, to uměl lépe, co ne - např. socialistická literatura - to se neučil, k tomu měl odpor, zřejmě již z rodinného zázemí. Jeho slohové práce byly pěkné a na kluka výjimečné, mimochodem bez gramatických chyb. Jednou mi přinesl k přečtení své básničky, ne písňové texty, byly dobré, odpovídaly jeho věku, reflexi jeho mládí na lásku, přírodu, náhledu na svět. Pokud si vzpomínám, měl asi problémy s dílenskými učiteli v dílnách, rád prosazoval svůj výtvarný názor. Ale oni ti dílenští byli také zbytečně prudérní a nechápali vzdorovitost mládí.

V roce 1990 v polovině září vystoupil Karel Kryl na koncertě ve dvoře keramické školy se svými písničkami; znali jsme je všichni, i když tak trochu tajně. Pak jsem se s ním sešla ještě na maturitním plese školy v r. 1993, byl nešťastný z vývoje naší společnosti, z rozdělení Československa. Asi ty všechny životní nátlaky nezvládal, byl neustále rozhořčený, řešil to i alkoholem, to vše asi přispělo k jeho předčasnému úmrtí - infarktu.“

K.Kryl: „Slovo je taky materiál. Navíc, měl jsem to v rodině. Maminka byla slovesně nadaná a psala. Tatínek miloval knížky, proto je dělal tak krásné. A od malička jsem měl štěstí na češtináře. Na keramičce jsem dal paní učitelce Karlíkové přečíst svoje první básnické pokusy a ona byla tak shovívavá, že mi poradila, abych si to ještě rozmyslel… Měl jsem si rozmyslet zveřejnění. Zaplať pánbůh toho zůstala česká literatura ušetřena. Musel jsem se ještě hodně učit. Doháněl jsem takové věci, jako je stavba verše nebo tvorba rýmu. To se tenkrát ve škole neučilo, důležitější byla Aurora nebo boj proletariátu za lepší poezii.“

V historii jsou někdy i zdánlivě marginální vzpomínky střípky vážnějšího obrazu, proto dodávám i tuto vzpomínku, doufám, že čtenáři dodají i další: „Karla Kryla jsem poznala až v jeho 4.ročníku na keramické škole, kdy jsem nastoupila jako ekonomická pracovnice v internátě. Při náhodných prohlídkách pokojů, u chlapců ve vile Elektra a Slavie, kde bydlel v podkroví posléze sám, vždy mně překvapila jeho „literární polička“. Jinak měl v pokoji ten samý „pořádek“ jako ostatní studenti. Polička byla z hrubě ohoblovaného dřeva zavěšená na přírodních provazech. Na této svérázné poličce měl vzorně seřazené knížky klasiků světové literatury, ať beletrie či poezie. Bylo vidět, že si opravdu této literatury váží; polička vždy upoutala každého návštěvníka. On sám již tehdy psal své písňové texty a verše.“ (M.V.)

Nechme promluvit samotného K.Kryla ještě vzpomínkou na bechyňskou školu:
„Druhý člověk, kterého jsem si strašně vážil, byl pan profesor Krist, který mě naučil pracovat s hlínou…Také on byl na keramičce za trest, protože byl politicky nespolehlivý.Od něj jsem dostal velmi důležitou věc: lásku k materiálu…Naučil mě cítit a ctít jakýkoliv materiál. Hlínu, dřevo, barvy nebo plech. A taky materiál, kterému se říká slovo. Nejen vidět, co je napsáno, ale taky tomu rozumět. Dotýkat se materiálu, srůst s ním, cítit ho. To všechno jsem se naučil v Bechyni.“

Uzavřeme bechyňská léta, která končila maturitní prací, fontánou s černou labutí myšlená do zahrady vzdechů. Bohužel se ztratila, snad jen model vlastní sestra Marie.

Po maturitě v Bechyni dostal místo na tzv. umístěnku do Teplic, do závodu na sanitární keramiku, kde pracoval u pecí pět let. Zde se zapojil do divadelního dění, spolu s J. .Dlaskovou a M.. Zapletalem se podílel na založení malého divadla poezie. Pak založili Divadélko na zámku, Divadélko pro známý. Na vojnu vzpomíná nerad; tam mu podle jeho slov pomáhaly dvě věci: „ knížky a vzdor, urputná snaha vytvořit si nějaký rytmus, který by mě před tou vojenskou magorií nějak obrnil.“ Po vojně v r. 1966 odešel z Teplic do Olomouce jako výtvarník Osvětové besedy. Spolupracoval s ostravským Mikrofórem, založil klub mladých a dělal písničkové pořady. V Ostravě byl při založení divadla Waterloo. Známý začal být v r. 1965, když rozhlasové studio v Ústí n.Lab. vysílalo jeho písničky. Zlom v popularitě však nastal až s písní Bratříčku, zavírej vrátka.

V r. 1968 se přestěhoval do Prahy, kterou však nikdy neměl moc rád, pro něho to bylo město samozalíbení. „Kontrarevoluci“ v r. 1968 prožíval silně emotivně, bezprostředně svými písničkami reagoval na srpnovou okupaci a šířící se marasmus. To byla do r. 1969 léta jeho oficiální slávy. Ale pak již nevydržel v této zemi, kde se všichni proměnili, báli se a káli, v září 1969 emigroval. Na dvacet let...

Žil v NSR, pracoval jako redaktor rozhlasového vysílání Svobodné Evropy, koncertoval ve Skandinávii, USA,Kanadě, Austrálii. Své písničky skládal i v němčině a polštině, pak se více přiklonil k poezii. Po „sametové revoluci“ se vrací, je však hluboce zklamaný nad dalším vývojem.

Ze vzpomínkové knihy Jana Kačera „Jedu k mámě“:
„... v Porubě, v budově Vysoké školy báňské, byl mítink /listopad 1989/ - tak se tomu říkalo a za účasti tisíců studentů, televize, rozhlasu a všeho novinářstva se zde odehrávala historická bitva o hornické město... Objevil se Karel Kryl. Hnali jsme se k sobě, i když jsme se do té doby znali málo. Ale atmosféra blízké lidi tiskla k sobě. „Ahoj, vzpomínáš na bechyňskou školu? To byla senzace. Co je tam novýho?“ Viděl jsem ho naposledy v roce 1968 na jevišťátku Činoherního klubu. Tehdy byl stejně mladičký a zářil jako nyní Jan /Potměšil/. Nikdy nezapomenu na ohromení z prvního poslechu jeho písní. „Bratříčku, zavírej vrátka…“A teď je tady a zpívá tutéž píseň. Ale tentokrát se vrátka otevírají. Kryl už není chlapec. Je malý a sporý, a hlas už není nesmělý a tápavý, ale drsný a přesvědčivý.“

Ze slov Karla Kryla:
„Nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický marasmus. Co to udělá s duší národa? S jeho myšlením? Tím, že se jeden zločin nepotrestá, se pouze vytváří půda pro další zločiny…Tohle není moje vlast, tou bylo Československo. Ale to už neexistuje… Spory by se měly vyříkat z očí do očí. Mezi mnou a mnoha lidmi existuje velikánský problém:sametová revoluce. Před ní jsme měli společného nepřítele. Ten padl a nyní přišly druhořadé nebo třetiřadé zájmy. Lidi zaujímají postoje. Jsem kritický v každé době, nikoliv za každou cenu …Bohužel, dokážu být velmi vznětlivý a agresivní. Navíc jsem prťavej jako foxteriéři, což jsou nejvzteklejší psi.“

Z toho je vidět, že se nevyhýbal ožehavým tématům a jeho postoje byly mnohdy kontroverzní. Zemřel 3. 3. 1994, poslední rozloučení měl v břevnovském klášteře v Praze, kterého se ujal opat Anastásius Opasek, jeho přítel z Německa.

Jeho životní peripetie jsou daleko složitější, ale soustředila jsem se především na jeho léta v Bechyni.

Je třeba poděkovat všem ochotným spolupracovníkům z keramické školy: p.řed.ing.Svitákovi, M.Dobiášovi, J.Karlíkové, M.Vávrové,p. J.Proško, nakladatelství Academia a p.J.Kačerovi za povolení zveřejnění pasáží z vydaných publikací i Vám, potencionálním přispěvatelům vzpomínek na K.Kryla.

- ap-

K. Kryl - ochotník v místním divadelním spolku