Byl to neobyčejně obětavý člověk, který neváhal přijet k nemocnému zvířeti třeba o půlnoci. Odhodil kabát na nejbližší stolek a spěchal do chléva pomoci - vzpomíná jeden z dnes už mála pamětníků bechyňského veterináře MVDr. Ludvíka Szafrana, pan Ladislav Lála, hvožďanský rodák, co bydlí ve vilce naproti tenisovým kurtům.

Cesta dr. Szafrana k postu městského veterináře v Bechyni nebyla snadná. Byl předposledním z deseti dětí železničního dělníka, po absolvování veterinárního lékařství v Brně pracoval krátce v Táboře, a v roce 1933 byl k nelibosti tehdejších agrárníků a za podpory národních demokratů, především pak ředitele školy Šarma, jehož syn s Ludvíkem Szafranem studoval na reálce jmenován městským veterinářem v Bechyni, což mu umožnilo profesní začátky. Svým odpovědným přístupem k práci a obětavostí si záhy získal dobré jméno nejen u drobných zemědělců, ale i mezi svými někdejšími odpůrci, velkostatkáři.

Za svými „pacienty“ jezdil, hlavně za války, kdy byl nedostatek benzinu, nejprve na dvoukolce tažené jedním koněm, později pak na motorce, a to v zimě, v létě, ať bylo vedro k nevydržení nebo mráz a sněhové závěje. Jezdil po samotách, hájovnách, mlýnech, malých vesničkách… Není divu, že si ho zemědělci vážili. Získal jejich důvěru nejen profesionální znalostí, ale i pochopením těžké sociální situace drobného rolníka, pro něhož dobytče bylo často jediným zdrojem obživy. Jeho vztah k lidem, jimž zejména za války i za cenu osobního rizika pomáhal, měl odezvu u všech bechyňských občanů. Svou statečnost prokázal i postojem v revolučních květnových dnech roku 1945, kdy byl vedle majora Kopeckého jedním z hlavních vyjednavačů s německou posádkou v Bechyni. Stal se pak členem prvního revolučního národního výboru. O jeho schopnostech působit i mimo svůj obvod se dobře vědělo na ministerstvu zemědělství, odkud byl poslán do Chebu. Zde měl pak veterinární dozor při dopravě živočišných produktů do naší republiky - Cheb byl vstupní kontrolní stanicí. Se svou rodinou tu prožil tři poválečná léta, ale toužil se vrátit zpět do milovaných jižních Čech.

Přání se mu vyplnilo v roce 1948, kdy byl přeložen do Strakonic jako okresní veterinář. Nebyla to však správná doba, v souvislosti s kolektivizací venkova sílil tlak i na veterináře. Zvláště na ty, kteří se snažili všem měřit stejným metrem v duchu své stavovské přísahy a měli proto mezi rolníky důvěru. Pomáhal nejen drobným, ale i větším sedlákům, a to se mu stalo osudným. Státní bezpečnost ho obvinila ze sabotáže (nejen jej, ale i další jeho kolegy) a zatkla ho 27. 4. 1951. Odvezli ho do budějovické věznice, kde 3. května za nevyjasněných okolností zemřel. Bylo mu necelých 44 let.

Nejhorší na všem je, jak je ta lidská paměť krátká, říká nejstarší dcera dr. Szafrana, Helena. Jak kruté bylo sebrat otce od tří malých dětí matce, která neměla zaměstnání, protože o děti musela pečovat, a odvléci ho do vězení za něco, co bylo v podstatě příkazem jeho povolání. Rodinu nechali na holičkách, v situaci, kdy jeho ženě se někteří i dobří známí vyhýbali, když ji měli potkat. Lidé, hlavně ti mladší, dnes už nevědí, v jakém úděsném světě násilí a krutosti jsme v padesátých letech žili. Nepoučili jsme se příliš. Ani tváří v tvář obětem té doby.