Miroslav Petrů

Ing. Miroslav Petrů se narodil 8.11.1896 v Dražicích u Tábora. Dětství a mládí prožil v Mladé Vožici, kde byl jeho otec Ferdinand řídícím učitelem a zároveň varhaníkem, jak to dříve u vesnických kantorů bývalo. S manželkou Josefou, rozenou Pavlerovou, měli ještě dvě děti Ferdinanda a Ludmilu.

petruPo obecné a měšťanské škole studoval Ing. Petrů na reálce, nejdříve v Táboře, pak pokračoval na České státní reálce v Českých Budějovicích, kde v roce 1914 maturoval. Přešel na studia do Prahy na České vysoké učení chemicko - technologického inženýrství (tenkrát ještě nebyla samostatná VŠCHT), které po čtyřech letech řádně ukončil. Krátce pracoval jako chemik v cukrovaru v Osijeku ve Slavonii a cukrovaru „ Horský „ v Kolíně i jako demonstrátor na Vysoké škole chemicko technologického inženýrství v Praze.

1.11.1920 začala jeho další a nejdelší profesionální etapa: v Bechyni na Státní odborné škole keramické, nejprve jako učitel, po II. státní zkoušce pro předměty chemicko technologické v roce 1924 jako profesor průmyslových škol. Doplnil tak počet sil v laboratořích po odchodu ředitele Ing. Hineise. Postupně vyučoval všeobecnou chemii, fyziku, mechanickou technologii, praktickou chemii, geologii a technicko konstruktivní kreslení. Na živnostenské pokračovací škole učil odborné počty, kalkulace a vzdělávací četbu.

V roce 1925 se oženil s místní učitelkou Vlastou Kohoutovou, vychovali spolu dvě dcery, Soňu a Zoru, prvorozený syn Ivo zemřel v kojeneckém věku na zápal plic.

Kantořině zůstal Ing. Petrů věrný celý život. Pro jeho odborné a pedagogické schopnosti a lidský přístup se stává vzorem vynikajícího kantora. Měl velké zkušenosti , které při výuce uplatňoval, předával je i svým kolegům, nahrazoval svými zkušenostmi a studiem nedostatek učebnic v některých předmětech. Aplikoval a předával své poznatky z praxe z průmyslových závodů, sledoval nejnovější pokroky vědy. Při vyučování měl na žáky vysoké nároky, ale protože dobře učil a byl absolutně spravedlivý, měl respekt a důvěru studentů. Jeho výklady učiva byly jasné a zřetelné, jeho morální postoje pevné.

Tyto jeho pedagogické schopnosti a morální kredit mu pomohly přežít oba totalitní režimy.

Na bechyňské keramické škole učil až do roku 1945, kdy byl 14.11.1945 přeložen do funkce profesora pověřeného správou školy a od 1.10.1946 do funkce ředitele Státní odborné školy pro průmyslový porcelán v Karlových Varech, která byla až do té doby německá. V r. 1948 po „Vítězném únoru „ zůstal Ing. Petrů z místních ředitelů škol jediným nestraníkem. Neustále čelil různým udáním a opakovaným prohlídkám estébáků ve škole, až ho ta práce znechutila natolik, že požádal o přeložení zpět do Bechyně, kde právě odcházel ředitel Josef Šimák. Funkci ředitele zdejší keramické školy zastával od 1.10.1948 do r.1954. Dále učil i přes svůj chatrný zdravotní stav, protože škola neměla adekvátní odbornou náhradu, až do svého odchodu do důchodu, pak ještě učil do r. 1965. Místní mocipáni však znali dobře jeho politické smýšlení a proto, když šel po více jak čtyřicetileté službě do důchodu, tak se s ním ze strachu a zášti nikdo ani nerozloučil, natož aby mu někdo poděkoval. Zemřel po dlouhé, těžké nemoci 9.10.1967.

Po odborné stránce je třeba ocenit i jeho členství ve Vědecko technické společnosti, kde pracoval v komisi ústřední sekce, byl pověřován odbornými přednáškami a recenzemi některých učebnic, byl soudním znalcem pro porcelán a keramiku stavební, užitkovou i uměleckou. V létě r. 1926 byl na odborné praxi v porcelánové manufaktuře ve Francii v Sévres.

Ale nejen odborné aktivity byly jeho doménou, byl to i společenský a spolkový život v Bechyni, jako ostatně tehdy charakteristický pro všechny profesory keramické školy, kteří se zasloužili o specifickou atmosféru zdejšího lázeňského městečka.

Byl to člověk společenský, veselý, vtipný. Byl členem bechyňského pěveckého spolku „Lužničan“, který tehdy vedl vynikající člověk, učitel Ruda Burian, se kterým spolupracoval při dirigování sboru (např. ke 100. výročí státní hymny při představení Fidlovačky), byl členem divadelního souboru Sokola, vedoucím místního biografu „ Kino Bechyně“, samozřejmě bezplatně, sbíral známky, navštěvoval pravidelně šachový kroužek, byl členem mysliveckého spolku a velmi rád se zúčastňoval podzimních honů, jen se chorobně bál bouřky. Měl neobyčejný smysl pro humor a legraci, pro který byl ozdobou každého dění. Dokázal napsat na přání a objednávku přátel, třeba i na počkání, k různým příležitostem oslavné básničky, pamflety, reklamní slogany. Byly jich stovky. Z jeho „dílny“ pochází např. reklama: „Nejlepší je jen ta káva, kterou Rudolf Popper dává“(čti popr). Jmenovaný obchodník ji měl ve výloze a velmi si ji považoval, až tak, že když si tatínek chodil pro kávu, vnucoval mu ji zdarma.

Při otevření Eschovy stezky v září 1934 do Dobronic, které se zúčastnilo asi 150-200 hostů, při veselé náladě byla zakončena společná vycházka improvizovanou písničkou o stezce na nápěv „Ta naše písnička česká“ od Ing. M. Petrů:

V Lužnickém údolí
nohy už nebolí,
cestička je tam jak mlat,
a při ní altánek,
takže v čas líbánek
deště se nemusíš bát.
Ta nová Eschova stezka
to je Vám cestička hezká!
Skála, stráň, lesíček ni křoví
na žádného z vás nic nepoví.
Kdo máte v srdci svém lásku,
s dívčinou jděte tam v mech!
Štěstí vás nemine,
ručkou vás ovine
tak jako Lužnice břeh.

Nebyly to jen lehoučké příležitostní říkánky, jeho veršovánky tvrdě reflektovaly i současnou politickou situaci. Pro úzký kruh svých přátel při oslavě Silvestra v r. 1944 v soukromí složil pamflet, který zobrazuje přesně v tu dobu válečné pole:

S gratulací na Silvestra žene se řada pestrá
banda vrahů, šarlatánů k vůdci hlavního stanu.
„Vůdče můj, co mám Ti přáti, abych nemusel furt lháti?“,
praví Goebbels s vpadlou lící!? Na hranici bolševici,
Rumuni a Bulhaři ti už s námi nevaří,
Finové nám dali vale, na jihu zas mají krále,
z Itálie podle noty zbyla už jen půlka boty,
Angličané k mému žalu lezou po západním valu.
Je to pro nás velká rána. Mrzáci a lidobrana
neudrží naší říši, když ze všech stran rány prší.
Dělej co chceš, třeba laj zlu, nacisti jsou všichni v hajzlu.
Napřímil se, chromou hnátu pozved místo pracky v chvatu:
„Slyšíš, vůdče? Zvoní hrana! Válka pro nás je pro...“.

Ing. Petrů byl do r. 1939 členem Národně demokratické strany, ale pak stačilo být v Sokole, být čestným člověkem s morálkou, aby to bylo těžké, přetěžké.. Kdopak dnes ví, že s dr. Nehasilem, učitelem Burianem a dalšími Sokoly ukrývali a podporovali generála Slunéčka, mladovožického krajana, velitele partyzánské jednotky „Alex“, který se pak na jejich doporučení ukrýval v Bechyni u slečny Krausové na náměstí, kdopak dnes ví, jak si Sokolové rozdělili tajně část majetku obce sokolské, aby po válce obnovila svou činnost.... Kdopak dnes ví, proč museli mít svůj život tak těžký všichni slušní lidé...? Dodnes....

Soňa Kalousková

Vytvořeno 27.4.2015 23:21:14 | přečteno 1370x | libor.benda
 

Městský úřad Bechyně

nám. T. G. Masaryka 2
391 65 Bechyně

tel.: +420 381 477 010
e-mail: posta@mestobechyne.cz
datová schránka: sshbg5j 
č. účtu: 19-0701467359/0800 

Další kontakty

Úřední hodiny

úřední dny:
pondělí, středa: 7.00-11.00, 12.00-17.00

mimo úřední dny je úřad otevřen takto:
(doporučujeme si schůzku předem domluvit)

úterý, čtvrtek:  7.00-11.00, 12.00-15.00
pátek:  7.00-11.30

 
load