U Borových doplnil kresbami jeden ze svazků sebraných spisů Josefa Jahody „Na pitevním stole“, kde byl ještě pod silným vlivem svých učitelů, zde Jana Rambouska. Od tohoto roku, tedy r. 1928, již šel skutečně svou cestou. Přiklonil se k dřevorytu, který vyhovoval jeho tehdejšímu silnému sociálnímu cítění. Toto období vyvrcholilo cyklem dřevorytů z r. 1931 pro přítele Vladimíra Diviše pro první svazek kuriózní soukromé edice Aqua tofana vydaného v Horní Vsi u Horní Cerekve „Šest dřevorytů R. Krajce“. Pěti kolorovanými dřevoryty vyzdobil ještě druhý svazek Aquy tofany a to přepis staročeské veršované Písně o Štemberkovi (1931), dále ilustroval staročeskou Píseň Závišovu.

Od těžkého dřevorytu, který dobře zobrazoval sociální až děsivé vidění světa, se přiklání k mědirytině, kde mohl snadněji vyjádřit svůj příklon k jinému výtvarnému pojetí pod vlivem francouzských kubistů a surrealistů, např. Georga Grosze, Pabla Picassa, Henri Matisse a Jeana Cocteaua. Jeho grafický rukopis se stává jemnější, důkazem je sedm dokonalých mědirytin k Písni písní v edici Jaroslava Picky z roku 1933. Vytvořil řadu portrétů, např. Anatola France, Charlese Beaudelaira, mnoho volných grafik a ilustrací. Patřil také k předním tvůrčím osobnostem moderního českého exlibris.

V r. 1931 se přihlásil do soutěže Spolku sběratelů a přátel exlibris a dostal první cenu za dřevoryt z r. 1930. Je známo a určeno cca 22 těchto knižních značek vytvořených např. pro Vlad. Diviše, F. Navrátila, K. Procházku, F. Lehejčka, E. Böhma, O. Kaláčka, O. Králíka, exlibris pro nakladatelství Symposion atd.

V květnu r. 1933 se Rudolf Krajc představil veřejnosti v Krásné jizbě v Praze svou soubornou výstavou kreseb a grafik, chystala se výstava v Brně a opět v Praze. Bohužel, tento mladý a talentovaný umělec podlehl zákeřné tuberkulóze a umírá 14. března 1934 ve věku 27 let. Na pohřbu 17. března se s ním rozloučil se slovy uznání profesor Státní odborné školy keramické Karel Valoušek a za osobní přátele, kteří jej nazývali „Kyček“, se s ním rozloučil MUDr. Miloš Sovák.

Jeho profesor T. F. Šimon o něm napsal tato slova:
„Byl skosen v prvém úspěšném rozletu do života plicní chorobou. Žil svému umění celou duší, obdařen inteligencí a jemným citem chápal se nových ideí a problémů výtvarných. Jeho odvážně prudký rozběh, rozsah jeho schopností imaginačních a výtvarnických a intensita až horečná, příznačná u lidí předurčených osudem ke krátkému životu, s níž chvátal vysloviti své výtvarné vise, byly více než sliby do budoucnosti“.

Plachtová