Město Bechyně

Tato slova z rozhlasu 5. května 1945 si pamatuje starší generace a z dějepisu snad i ta mladší a nejmladší. Bohužel tyto události byly mnohdy zprofanovány a v souvislosti s dalšími událostmi brány na lehkou váhu. Ale jak bylo převážné většině našeho obyvatelstva v květnu 1945, po řadu let žijící v protektorátním režimu, v nesvobodě, po letech budování demokratické společnosti? Každé slovo, každý náznak ať z vysílání Londýna nebo v narážkách českého rozhlasu byl ohromnou nadějí, pro kterou stálo riskovat mnohdy i život. Za poslech zahraničního rozhlasu mohl být člověk odsouzen k smrti nebo poslán do koncentračního tábora. A teď tato výzva v češtině a pro Bechyňáky od Standy Kozáka, spoluobčana, studenta, člena Kroužku studentů v Bechyni, člena ochotnického divadelního souboru, hezkého a neohroženého člověka. Bohužel, toto nadšení nemá dlouhého trvání, vždyť dnes i prořídlé řady pamětníků o svém hrdinovi mnoho nepamatují.

Stanislav Kozák se narodil 6. května 1911 v Opařanech. jeho matka se přestěhovala do Bechyně, kde vykonávala povolání porodní asistentky. Kolik malých Bechyňáků přivedla na svět? Druhý syn se věnoval misijní činnosti v Indii. Stanislav studoval na gymnáziu v Táboře, začal studovat lékařskou fakultu v Praze. Byl členem Kroužku studentů v Bechyni, tento kroužek se věnoval kulturní a osvětové práci, pořádal literární večery, hudební produkce, divadelní představení, filmové projekce, výlety. Např. 23.4.1935 uspořádal Kroužek bechyňských studentů večer poválečné české poezie, kde recitoval i S. Kozák básně V. Nezvala, J. Hory a Jiřího Wolkera. V roce 1936 v Kroužku zastával funkci sociálního referenta.

V roce 1934 zřejmě vystoupil ve své divadelní ochotnické činnosti na vrchol, 26. prosince se konalo slavnostní představení hry J.K. Tyla „Fidlovačka“ tělocvičné jednoty Sokola za spoluúčinkování zpěváckého spolku Lužničan ke 100. výročí státní hymny. Stanislav Kozák vystoupil v roli slepého mládence Mareše, který zpívá píseň Františka Škroupa „Kde domov můj“.

Přikročíme k rozhlasové činnosti. Kozák v Českém rozhlase pracuje od 1.5.1942 do 31.3.1948 jako hlasatel. Po celou dobu byl jedním z těch, kteří díky své neohroženosti, vynalézavosti a schopnosti improvizace dokázali pracovat s nasazením života; jak již bylo řečeno stačilo pro vnímavé uši „ťuknout“ hlasem a přednesem na citlivou národní strunu. Stačilo seskupení zpráv, zámlky, intonační zabarvení hlasu. V Praze začalo povstání a tři hlasatelé povstaleckého vysílání se dostali do dějin Zdeněk Mančal, Miroslav Malík a náš Stanislav Kozák. Jak to bylo?

V sobotu 5.5.1945 už od rána hlásil Zdeněk Mančal do rozhlasového mikrofonu jen česky. V šest hodin zahájil denní vysílání slovy: „“Je sechs hodin“. Tým rozhlasáků seškrabával v budově rozhlasu německé orientační nápisy, vypadalo to na klukovinu, ale později se ukázalo, že byla důležitá: Němci dosadili do budovy novou strážní jednotku a ta se nemohla orientovat. A tak se stalo, když vypuklo volání o pomoc Českému rozhlasu, že němečtí vojáci běhali po chodbách a nevěděli, že vedle nich v místnosti je technické zařízení = srdce vysílání. Německé vedení rozhlasu se ale posléze zorientovalo a nakázalo Mančalovi hlášení v němčině, jinak že ho dá zastřelit. Mančal odpověděl: „Nepřestanu hlásit česky, protože teď by to bylo přilévání oleje do ohně!“ V sobotu ve 12.30 hod. začíná hlasatel Stanislav Kozák číst ve studiu III. polední zpravodajství a čte zprávy OKW „wehrmachtbericht“ v „úžasném tempu“. Ve 12.32 hod. rozvinují zaměstnanci z balkonu Rozhlasu velkou československou vlajku a hned se budova dostává pod německou palbu. Ve 12.33 hod. je vysíláno první revoluční hlášení s výzvou o pomoc.

Z kroniky města Bechyně od Josefa Buriana:
„5.5.1945… Poté spěchali jsme domů k amplionům, neboť na náměstí se donesla zvěsť, že Praha volá zoufale o pomoc.

A skutečně. Pražský rozhlas vysílal výzvu za výzvou o poskytnutí pomoci Praze, kde Němci řádí hůře než divoši, snaží se zmocnit rozhlasové stanice, vraždí ženy i děti.

Slyšeli jsme toto volání, které bylo stále naléhavější a poznali jsme oba hlasatele podle znění jejich hlasu jimiž byli: náš bechyňský člověk, medik Standa Kozák, syn zdejší porodní asistentky Emílie Kozákové a hlasatel Mančal, kteří se ve vysílání střídali.

Oba přivolávali pomoc policejní, četnickou a vojenskou, volali anglicky, rusky a česky, volali ve dne a i nato v noci:

„Prague calling…help…send tangs ---
Prage nužna… očeň pomoč ---
Please… help to save prague ---
Praha volá, pomoc, pomoc… pošlete tanky ---
Pomozte Praze, zachraňte Prahu ---„

Hlasatelé vysílali z hlavní budovy na Vinohradské třídě, poté v nouzové hlasatelně ze sklepa až do 6.4.1945, kdy byla budova zasažena leteckým torpédem. V rozhlase se situace stala kritickou, opravdu šlo o život při ostřelování hlavně hlasatelům a technikům. Vysílání se přesunulo do Strašnic a do Husova sboru.

O revolučních dnech bychom popsali mnoho stránek, ale vraťme se k našemu medailonu. 9. května 1945 byl Stanislav Kozák hlasatelem večerního slavnostního programu, který probíhal ve znamení hesla „Smrt německým okupantům“, jehož používal v celém revolučním vysílání.

S. Kozák i Z. Mančal měli po válce vážné potíže při osvědčování národní spolehlivosti, samozřejmě jim byla veřejně potvrzena. V průběhu let 1946 - 1947 se Kozák politicky angažoval proti KSČ a stal se tak proto pro komunisty v rozhlase nepřijatelným. Proto mu již 21. února 1948 zakázal ředitel rozhlasu B. Laštovička vstup do budovy rozhlasu a 31. března 1948 byl spolu se Z. Mančalem pro „negativní postoj k demokratickému řízení“ z rozhlasu propuštěn. Po propuštění odchází z Prahy a pracuje jako frézař, v kamenolomu a mlékárně. V Ústředním archivu Českého rozhlasu se nedochovaly žádné jeho osobní spisy, jen zamítnutí jeho žádosti o rehabilitaci z konce 60. let. Zemřel 23.5.1981, nebyl mu ten májový měsíc osudným?

Je to smutný medailon, možná typický pro české poměry. Kam vedly cesty dál - do rodiště jeho první manželky, Třebíče, kde všude pracoval a jaký byl jeho osud? Někteří z nás se s ním v Bechyni setkali kolem roku 1965.

Dovolte mi parafrázi: Voláme všechny, kteří vědí o životním osudu Stanislava Kozáka, voláme všechny, kteří by doplnili tento vzpomínkový medailon, abychom v příští glose mohli doplnit potřebné údaje.

A.Plachtová